ECLI:CZ:US:2011:4.US.3132.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3132/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky JUDr. E. S., zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Táboritská 23, Praha 3, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 215/2010-324 ze dne 13. 8. 2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 29 C 204/2007-286 ze dne 25. 1. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 3. 11. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 29 C 204/2007 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem obvodního soudu č. j. 29 C 2004/2007-286 ze dne 25. 1. 2010 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, jíž se tato dožadovala, aby byla žalovanému Ing. I. S. (dále jen "vedlejší účastník") uložena povinnost hradit výživné nerozvedené manželky ve výši 35.000.- Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 1. 2007 (výrok I.). Stěžovatelka byla současně zavázána uhradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 81.700,- Kč (výrok II.) a zaplatit České republice náklady řízení ve výši stanovené samostatným usnesením (výrok IV.). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 14 Co 215/2010-324 ze dne 13. 8. 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil; o nákladech řízení před soudem prvního stupně pak rozhodl tak, že výrok II. rozsudku obvodního soudu změnil v tom smyslu, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení a výrok IV. rozsudku obvodního soudu zrušil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy dle jejího názoru v řízení nepostupovaly nestranně, nerespektovaly zásadu kontradiktornosti a bez patřičného zkoumání se přiklonily k účelovým, nepravdivým a důkazně nepodloženým tvrzením vedlejšího účastníka. Stěžovatelka uvedla, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily její příjmy a majetkové poměry v rozhodném období, tzn. od 1. 1. 2007, za něž bylo výživné požadováno, když nevzaly v potaz zejména její neustále se zhoršující zdravotní stav, který ji znemožňuje vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost. Důkazy, jež stěžovatelka za účelem prokázání oprávněnosti svého nároku navrhla, nebyly obecnými soudy provedeny. Přesto bylo v řízení dle stěžovatelky prokázáno, že vedlejší účastník disponoval dostatečnými příjmy, aby mohl plnit svou zákonnou vyživovací povinnost jak vůči stěžovatelce, tak i vůči její dceři. Obecné soudy v této souvislosti pochybily, když v odůvodnění svých rozhodnutí nestanovily rozhodnou výši příjmu, od níž jedině je možno odvíjet rozhodnutí o přiznání či nepřiznání nároku a jeho případnou výši, což činí jejich rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek městského soudu č. j. 14 Co 215/2010-324 ze dne 13. 8. 2010 a rozsudek obvodního soudu č. j. 29 C 204/2007-286 ze dne 25. 1. 2010 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu meritornímu projednání.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Dle §91 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině") mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost. Dle odst. 2 téhož ustanovení, neplní-li jeden z manželů tuto povinnost, určí soud na návrh některého z nich její rozsah, přičemž přihlédne k péči o společnou domácnost. Rozsah vyživovací povinnosti stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná.
Pokud jde o závěry obecných soudů stran příjmů obou manželů, jakož i jejich celkové životní úrovně, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo.
Obecné soudy svůj závěr o nedůvodnosti žaloby opřely o zjištění, že hmotná a kulturní úroveň obou manželů v období rozhodném pro přiznání výživného nebyla rozdílná, byť se příjmy stěžovatelky za toto období zmenšily. K tomu Ústavní soud podotýká, že požadavek stejné hmotné a kulturní úrovně obou manželů je základní zásadou při určování vyživovací povinnosti mezi manželi. Jeho podstatou je přitom celkové posouzení životního standardu manželů, které přesahuje pouhé zjištění jejich příjmů (srov. Milana Hrušáková a kol. Zákon o rodině, 4. vydání. Praha: Nakladatelství C.H. BECK 2009, s. 439). Obecné soudy provedly, zcela v souladu s výše uvedenými zásadami, rozsáhlé dokazování, které se týkalo nejen příjmů a výdajů stěžovatelky a vedlejšího účastníka, nýbrž též jejich dalšího majetku, osobních poměrů, zdravotního stavu, jejich možností, schopností a odůvodněných potřeb. V odůvodnění svých rozhodnutí poté logicky a srozumitelně vyložily, jak jednotlivé důkazy hodnotily a k jakým závěrům na základě tohoto hodnocení dospěly, a rovněž se vypořádaly se všemi námitkami, jež stěžovatelka v řízení vznesla. Jelikož nebylo možno v argumentaci obecných soudů spatřovat extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními, resp. skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Pokud jde o rozsah dokazování, obvodní soud ústavně konformním způsobem zdůvodnil (str. 13 rozsudku), proč k provádění dalšího dokazování nepřistoupil. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že soud je povinen dbát na rovné postavení účastníků řízení, nicméně to neznamená povinnost vyhovět všem důkazním návrhům účastníka (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49, str. 87 a násl.). Nelze proto spatřovat zásah do ústavních práv v tom, že soud nevyhověl všem důkazním návrhům, jestliže z důkazů do té doby provedených bylo možné bezpečně vyvodit skutkový stav věci (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, rozhodnutí č. 80, str. 259 a násl.), což byl právě tento případ. Stěžovatelce nebylo možno přisvědčit ani v tom, že by řízení před obecnými soudy bylo vedeno tendenčně, ve prospěch vedlejšího účastníka. Skutečnost, že obecné soudy dospěly k odlišným závěrům než jaké odpovídají subjektivnímu přesvědčení stěžovatelky, není sama o sobě způsobilá konstituovat porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu