ECLI:CZ:US:2011:4.US.3135.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3135/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky L. B., zastoupené Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Velké nám. 147, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 294/2010 ze dne 4. srpna 2010 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 2 T 55/2009 ze dne 16. dubna 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení zásady řádného zákonného procesu vyjádřené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principu řádného, nestranného spravedlivého procesu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 2 T 55/2009 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 2 T 55/2009 ze dne 16. dubna 2009 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") byla mimo jiné stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu útisku podle §237 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon") ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona a za to jí byl uložen podle §237 trestního zákona za použití §53 odst. 2 písm. b), odst. 3 trestního zákona peněžitý trest ve výměře 45.000,- Kč a podle §54 odst. 3 trestního zákona byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 45 dnů. Odvolání stěžovatelky bylo usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 294/2010 ze dne 4. srpna 2010 podle §256 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítnuto.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v záhlaví citovanými rozhodnutími bylo rozhodnuto v rozporu se základními zásadami, na nichž je vybudováno celé české trestní právo. Uvádí, že namítá vady rozsudku, zejména pro jeho nepřezkoumatelnost, nejasnost a neúplnost jeho skutkových zjištění a rovněž nevypořádání se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Při hodnocení důkazů nebyla podle stěžovatelky zachována zásada "in dubio pro reo". Stěžovatelka dále tvrdí, že nebylo jednoznačně a nepochybně prokázáno, že se dopustila trestného činu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces. K tomu však v projednávaném případě nedošlo.
V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - §2 odst. 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Dle §2 odst. 5 trestního řádu mají obecné soudy postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v trestní věci stěžovatelky jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám, jde-li o prováděné dokazování, hodnocení důkazů, či odůvodnění skutkových zjištění. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování jak výslechem celé řady svědků, tak provedením listinných důkazů a v odůvodnění svého rozsudku uvedl, které provedené důkazy stěžovatelku (i další obžalované) ze spáchání přisouzeného trestného činu usvědčily. Odvolací soud pak přiléhavě reagoval na námitky, které stěžovatelka uplatnila ve svém řádném opravném prostředku a nad (dostatečné) odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně doplnil další důvody a skutečnosti, které vyvracejí obhajobu stěžovatelky i dalších odsouzených a které naopak prokazují vinu těchto osob. Obecné soudy dostatečně podrobně a logicky vysvětlily, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jejich rozhodnutí jsou z hlediska odůvodnění též jasná a přezkoumatelná.
Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudu neztotožnila, neznamenají automaticky to, že by jejich rozhodnutími došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv. Jinými slovy řečeno, právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že v jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud na základě procesních předpisů, které jsou konkrétním vyjádřením procesních zásad. Jen obecný soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu. V daném případě tak obecné soudy učinily a dospěly k závěru, který sice není shodný s očekáváním stěžovatelky, ale nejedná se o rozhodnutí nezákonná nebo rozhodnutí, k nimž by obecné soudy dospěly na základě nesprávného či nezákonného postupu v řízení.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu