ECLI:CZ:US:2011:4.US.3229.10.2
sp. zn. IV. ÚS 3229/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1) JUDr. N. K. a 2) F. K., obou zastoupených JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, AK se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2010 čj. 53 Co 136/2009-851 ve znění opravného usnesení ze dne 23. 8. 2010 čj. 53 Co 136/2009-857 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé (matka a syn) s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení shora označeného rozsudku vydaného ve věci péče a určení výživného pro nezletilou A., zletilého P. a F. a úpravy poměrů pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů.
Stěžovatelé spatřovali porušení svých práv v překvapivé změně rozsudku nalézacího soudu, aniž by taková změna byla požadovaná, či z jiného důvodu předvídatelná, a ke které se stěžovatelka jednající i jménem syna F. nemohla vyjádřit. Stěžovatelka uvedla, že se cítí být oprávněnou podat ústavní stížnost i ve vztahu k rozhodnutí, které se týká zletilých synů, neboť svoji aktivní legitimaci dovozuje z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. I.ÚS 564/07; z důvodu procesní opatrnosti přesto jako stěžovatelé vystupují oba již zletilí synové.
Po podrobném vylíčení průběhu a výsledků řízení zahájeného v březnu 2005, ve kterém Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodoval opakovaně, stěžovatelé poukázali na to, že Městský soud v Praze sice významně zvýšil měsíční výživné, které je otec P. K. zavázán přispívat na výživu A. a F., avšak zároveň výrazně snížil nedoplatky na výživném a ty, které stanovil, neodpovídají výpočtovému modelu, podle kterého postupoval soud prvého stupně. Se změnou metodiky výpočtu dlužného výživného stěžovatelé nesouhlasili, poukázali na to, že závěry městského soudu při novém výpočtu dlužného výživného nebyly podloženy provedenými důkazy, ani dřívějšími skutkovými zjištěními. S poukazem na konkrétně citované nálezy Ústavního soudu rovněž upozornili, že se soud nevypořádal s důkazními návrhy stěžovatelky, zejména pokud šlo o zjištění peněžních prostředků otce na účtech různých peněžních ústavů, a svoje rozhodnutí řádně neodůvodnil.
II.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 50 P 103/2006, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že k návrhům matky z března a srpna 2005, návrhu otce z června 2005 a návrhu Městské části Prahy 5 obvodní soud po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 10. 8. 2006 čj. 50 P 103/2006-223 svěřil nezl. F. a A. pro dobu před i po rozvodu do výchovy matky, určil rozsah a pravidla jejich styku s otcem, stanovil výši výživného a nad výchovou nezl. F. stanovil dohled. K odvolání otce Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně zrušil z důvodu nedostatečného objasnění skutkového stavu věci.
Návrhy matky a otce se týkaly i tehdy nezl. syna P., který v průběhu řízení nabyl zletilosti, k návrhu matky se nepřipojil a projevil vůli vzít jej zpět, neboť se s otcem na výši výživného dohodl. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením z dubna 2006 řízení o určení výživného pro syna P. zastavil. Toto rozhodnutí (a potvrzující usnesení Městského soudu v Praze) Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. I.ÚS 564/07 s výtkou, že soud nerozlišil období do dosažení zletilosti dítěte a období po dosažení jeho zletilosti a že do doby dosažení zletilosti o návrhu matky na stanovení výživného nerozhodl.
Po doplnění dokazování Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 24. 10. 2008 čj. 50 P 103/2006-584 rozhodl o svěření nezl. F. a A. do výchovy matky (výrok I.), rozhodl, že otec je povinen přispívat na výživu F. částkou 3 500 Kč měsíčně a na výživu A. částkou 2 700 Kč počínaje dnem 1. 3. 2005, vyčíslil nedoplatek na výživném za dobu od 1. 3. 2005 do 31. 10. 2008 pro F. ve výši 154 000 Kč a za stejné období pro A. ve výši 118 000 Kč a umožnil otci dluh splatit ve splátkách (výrok II.), zavázal otce přispívat na výživu zletilého P. částkou 6 000 Kč počínaje dnem 1. 3. 2005 a uhradit nedoplatek na výživném za dobu do 24. 9. 2005 ve výši 26 900 Kč k rukám P. (výrok III.), zastavil řízení o určení výživného pro P. pro dobu po 24. 9. 2005 (výrok IV.), stanovil pravidla styku otce s F. a A. (výroky V., VI. a VII.), stanovil dohled nad výchovou F. (výrok VIII.), určil, že úprava poměrů bude platit i pro dobu po rozvodu rodičů (výrok IX.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky X. a XI.).
K odvolání matky a obou synů (otcovo odvolání bylo odmítnuto jako opožděné) Městský soud v Praze rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že výživné pro nyní již zletilého F. zvýšil na částku 6 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 9. 2007 na částku 7 000 Kč a dluh na výživném od 1. 3. 2005 do 30. 6. 2010 vyčíslil částkou 81 000 Kč (výrok I.), výživné pro nezl. A. zvýšil na částku 4 500 Kč a s účinností od 1. 9. 2008 na částku 6 000 Kč, dluh na výživném vyčíslil částkou 63 000 Kč (výrok II.), výživné na P. zvýšil na částku 7 000 Kč a dluh na výživném vyčíslil částkou 48 000 Kč (výrok III.). Městský soud zrušil rozsudek soudu prvého stupně ve výrocích V., VI. a VII. o úpravě styku otce s dětmi a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok IV.), potvrdil výrok o náhradě nákladů státu (výrok V.) a rozhodl, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok VI.). Městský soud hodnotil potřeby dětí a výdělkové a majetkové schopnosti a možnosti obou rodičů a poté dospěl k závěru, že otec je schopen platit na P., F. a A. výživné ve výši, jak stanovil. Při stanovení dluhu na výživném soud vycházel z toho, že v době od 1. 3. 2005 do 31. 12. 2008 se o F. a A. starali oba rodiče, takže otci žádný dluh nevznikl. Od ledna 2009 se situace změnila a otec na výživu dětí posílal matce částku 2 500 Kč pro každé z nich, což v případě již zletilého F. představovalo dluh ve výši 81 000 Kč (splatný ve stanovených splátkách k jeho rukám) a v případě A. 63 000 Kč (splatný ve splátkách k rukám matky). Výživné na P. bylo určeno s účinností od 1. 3. 2005 do 24. 9. 2005 a za toto období představoval dluh na výživném částku 48 000 Kč; soud vyšel z toho, že na výživu P. otec ničím nepřispíval, pouze mu poskytl kapesné.
III.
Předtím, než Ústavní soud přistoupil k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí obecného soudu, zkoumal, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. Ústavní stížnost bylo třeba posoudit odděleně ve vztahu k jednotlivým výrokům napadeného rozsudku s ohledem zjištění, že v průběhu řízení před obecnými soudy nabyli synové P. a F. zletilosti a v řízení poté vystupovali jako samostatní účastníci.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve smyslu tohoto ustanovení je tedy ústavní stížnost chápána jako prostředek individuální právní ochrany.
Podmínky přípustnosti ústavní stížnosti jsou upraveny v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3).
V projednávané věci stěžovatelka uvedla, že se cítí být oprávněna podat ústavní stížnost i ve vztahu k rozhodnutí, které se týká jejich zletilých synů, resp. že zletilí synové vystupují jako stěžovatelé, a v tomto směru se dovolávala nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2008 sp. zn. I.ÚS 564/07. Její úsudek je však mylný, neboť nosné rozhodovací důvody citovaného nálezu na projednávanou věc nedopadají. V nálezu I.ÚS 564/07 Ústavní soud vytkl obecným soudům, že k návrhu již zletilého P. zastavily řízení o určení výživného, aniž rozhodly o výživném za dobu do dosažení jeho zletilosti. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 24. 10. 2008 a Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem o výživném pro P. za dobu od 1. 3. 2005 do 24. 9. 2005, včetně nedoplatku na výživném, rozhodly.
P. K. vystupoval v řízení před obecnými soudy samostatně, byl účastníkem řízení, a proto je osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo ve výroku III. rozhodováno o jeho právech, byť za dobu jeho nezletilosti. Jmenovaný však ústavní stížnost nepodal. Stěžovatelé (matka a bratr) nejsou z důvodů shora uvedených k podání ústavní stížnosti ve prospěch jiného účastníka řízení oprávněni, a proto Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost směřující do výroku III. napadeného rozsudku odmítl, neboť šlo o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Ze stejného důvodu není stěžovatelka osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti směřující do výroku I. napadeného rozsudku, neboť jím bylo rozhodnuto o výživném a jeho nedoplatku pro syna F., který v průběhu řízení nabyl zletilosti a před obecnými soudy vystupoval samostatně. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel není osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti směřující do výroků II. a V. napadeného rozsudku, neboť jimi bylo rozhodováno o právech a povinnostech jiných účastníků řízení. Tato rozhodnutí se stěžovatele nikterak nedotýkají, neboť výrokem II. Městský soud v Praze určil výživné pro nezletilou A. a výrokem V. potvrdil náhradově nákladový výrok soudu prvého stupně ukládající povinnost k úhradě nákladů řízení rodičům. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost stěžovatelky směřující do výroku IV., kterým bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvého stupně o úpravě styku otce s dětmi (F. a A.) a řízení v tomto rozsahu zastaveno, Ústavní soud odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Je tomu tak proto, že ve vztahu k úpravě styku otce s F. není matka k podání návrhu na zrušení rozhodnutí osobou oprávněnou, neboť F. po nabytí zletilosti vystupoval v řízení samostatně. Ve vztahu k úpravě styku otce s A. jde o návrh nepřípustný, neboť matka vzala návrh na úpravu styku zpět a z hlediska požadavků na přípustnost ústavní stížnosti lze na její úkon nahlížet jako na nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv nezl. A. Ústavní stížnost stěžovatele směřující do výroku IV. v rozsahu, jak bylo rozhodnuto o styku otce s nezl. A., Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nebyl zákonným zástupcem nezletilé a je tedy osobou neoprávněnou k podání ústavní stížnosti v její prospěch.
Ústavní soud uzavřel, že stěžovatelka je aktivně legitimována k podání návrhu směřujícího do výroku II. a V. napadeného rozsudku, stěžovatel je aktivně legitimován k podání návrhu do výroku I. a IV. v rozsahu, ve kterém se ho týká, a oba stěžovatelé jsou aktivně legitimováni k návrhu do náhradově nákladového výroku pod bodem VI. napadeného rozsudku.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu jak shora uvedeno z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé nebrojili proti zvýšení výživného, ale společnou argumentací napadli pouze výši nedoplatku na výživném s tvrzením, že způsob výpočtu neodpovídá modelu, podle kterého postupoval soud prvého stupně, resp. že výpočet dlužného výživného zvolený odvolacím soudem není podložen provedenými důkazy či dřívějšími skutkovými zjištěními.
Jak vyplynulo z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud dospěl na základě vyjádření dětí A. a F. na sociálním odboru v říjnu 2008 (správně dne 27. 8. 2008 viz č. l. 565 - 567) k závěru, že až do konce roku 2008 se obě děti zdržovaly střídavě u obou rodičů, z čehož dovodil, že od 1. 3. 2005 do 31. 12. 2008 žádný dluh na výživném otci nevznikl, neboť se o děti staral společně s matkou. Tvrzení stěžovatelů, že závěr odvolacího soudu byl v tomto směru překvapivý, případně že nebyl důkazně podložen, tak není opodstatněné, neboť je zřejmé, že odvolací soud se opíral zejména o výpovědi obou dětí. Odvolací soud připustil, že otec zajišťoval potřeby dětí v míře nižší, než jak činila matka, nicméně konstatoval, že matka nastavila vysokou životní úroveň dětí ze své vlastní vůle bez souhlasu otce.
Od ledna 2009 začal otec posílat matce na výživu F. a A. 2 500 Kč pro každého z nich, což stěžovatelé potvrdili (viz č. l. 812, 842, 848). Pokud tedy odvolací soud počítal dluh na výživném od ledna 2009, kdy došlo ke změně poměrů v tom smyslu, že otec se již o děti nestaral v rozsahu jako dříve a omezil se na příspěvek na výživu, šlo rovněž o postup, který měl oporu v provedených důkazech. Skutečnost, že odvolací soud nesdílel model výpočtu dlužného výživného, jak ho pojal soud prvního stupně, nepředstavovala důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí, neboť postup Městského soudu v Praze při výpočtu dlužného výživného korespondoval se zákonnými limity (ustanovením §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, podle kterých soud při určení výživného přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, a ustanovením §136 o. s. ř.) jak předpokládá čl. 32 odst. 1, 6 a čl. 41 odst. 1 Listiny.
Stejný závěr se týká i zjištění, že odvolací soud se blíže dotkl zhoršení vztahů mezi otcem a F., avšak nic takového neuvedl ohledně vztahu otce s A. Ústavní soud nepovažuje každý, třeba i drobný formální nedostatek za důvod ke svému zásahu a v těch případech, kdy sice postup a rozhodnutí obecného soudu vykazuje formální pochybení, avšak tato skutečnost postrádá vzhledem k nezpochybnitelnosti ostatních důkazů svoji právní funkci, Ústavní soud naříkaná rozhodnutí neruší, neboť není jeho úkolem, aby napravoval každé pochybení orgánu veřejné moci, jež v konečném výsledku není způsobilé ústavně chráněná práva zasáhnout, natož je porušit. V rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku Ústavní soud nezkoumá do nejmenšího detailu každou jednotlivou námitku stěžovatele, jež ve svém důsledku směřuje jen do oblasti hodnocení, popř. přehodnocování důkazů, které provedly obecné soudy, ale posuzuje, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné. Takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Rozhodnutí odvolacího soudu konstatující, že faktická péče otce o děti skončila v prosinci 2008 a od té doby je třeba stanovit dlužné výživné, v ústavně právním přezkumu z důvodů shora uvedených obstojí.
Ke kritice stěžovatelky, že odvolací soud neprovedl všechny jí navrhované důkazy (zprávami označených peněžních ústavů a výpisy z účtů otce dětí), Ústavní soud uvádí, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu; obecně platí, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. V řízení ve věcech péče o nezletilé je soud vázán zásadou vyšetřovací, ze které vyplývá, že je povinen provést i jiné důkazy, než byly účastníky navrhovány, tak aby dostatečně zjistil skutkový stav potřebný pro rozhodnutí ve věci. Ústavní soud konstatoval, že tomuto požadavku Městský soud v Praze dostál, neboť návrhu stěžovatelky vyhověl (byť nikoliv v celém rozsahu) a od tří bankovních ústavů si vyžádal sdělení o zůstatcích na účtech otce. V této souvislosti si Ústavní soud nemohl nevšimnout, že výtka stěžovatelů postrádá opodstatněné souvislosti, neboť do výše odvolacím soudem určeného výživného ani jeden z nich nebrojili.
K napadenému výroku IV., kterým bylo zastaveno řízení o úpravě styku stěžovatele s otcem (tedy v rozsahu, v jakém se ho rozhodnutí odvolacího soudu týkalo), stěžovatel nikterak neargumentoval a Ústavní soud považoval obecně formulované tvrzené o porušení ústavně zaručených práv v tomto směru za neopodstatněné. Závěr soudu, že stěžovatel po nabytí zletilosti rozhodne sám, v jakém rozsahu se bude stýkat s otcem, nemůže stěžovateli způsobit jakoukoliv újmu v jeho právech.
Do náhradově nákladových výroků stěžovatelé nebrojili a v tomto směru nepřipojili žádnou ústavně právní argumentaci. Ústavní soud neshledal důvod vyzývat je k doplnění ústavní stížnosti, neboť má za to, že rozhodnutí o nákladech řízení netrpí žádným ústavně právním deficitem, který by byl schopen založit jeho zásah ve formě kasačního nálezu.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatelů o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 ověřil, že stěžovatelka se osobně i v zastoupení účastnila jednání před soudy obou stupňů a využila práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům ústně i písemnou formou. Stejně tak činil i stěžovatel, který po nabytí zletilosti využil možnosti právního zastoupení, a v průběhu řízení před odvolacím soud svá procesní práva plně realizoval.
Úvahou stěžovatelů, že v řízení mohla být porušena i práva dětí garantovaná v čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, se Ústavní soud vzhledem k výše uvedeným zjištěním nepovažoval za nutné se zabývat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c), e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. února 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu