ECLI:CZ:US:2011:4.US.323.11.1
sp. zn. IV. ÚS 323/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky A. H., JUDr. Michalem Poupětem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Štěpánská 27, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 283/2010-72 ze dne 21. října 2010 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 49 EXE 194/2010-28 ze dne 25. února 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 a z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 49 EXE 194/2010-28 ze dne 25. února 2010 byla k návrhu oprávněného Hlavního města Prahy (dále jen "oprávněný") podle §44 odst. 3 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, nařízena exekuce pravomocného a vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 20 C 51/2005-129 ze dne 16. listopadu 2006 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 203/2007 ze dne 3. srpna 2007 a s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 20 C 51/2005-129 ze dne 19. srpna 2009 vyklizením bytu stěžovatelky o jednom pokoji 40m2 s příslušenstvím ve 3. patře domu č.p. 154 v Praze 1, k.ú. Staré Město, Karlova 17 (dále jen "byt") a k vymožení nákladů předcházejícího řízení ve výši 24.116,- Kč a dále pro náklady oprávněného v exekučním řízení a pro náklady exekuce. Provedením exekuce a vymožením nákladů exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Suchánek, Exekutorský úřad Praha 9. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením č. j. 15 Co 283/2010-72 ze dne 21. října 2010 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
K posouzení Ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisy Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 20 C 51/2005, sp. zn. 49 Nc 36/2008 a sp. zn. 49 EXE 194/2010.
Aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Tato svá rozhodnutí přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a námitkami uplatněnými stěžovatelkou. Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli dalšího dodávat, s ohledem na výše uvedené skutečnosti pouze odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, především pak na závěr odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Ústavní soud navíc dodává, že pokud by přisvědčil (alespoň částečně) argumentaci stěžovatelky a zvažoval, zda zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí, muselo by mít porušení práv stěžovatelky značnou intenzitu. Není totiž bez významu, že v projednávaném případě by zrušením v záhlaví citovaných rozhodnutí došlo k prodloužení stavu, kdy stěžovatelka bez právního důvodu užívá byt, jehož vlastníkem je oprávněný, a tím zasahuje do vlastnického práva oprávněného k bytu. Svým eventuálním kasačním výrokem by pak Ústavní soud umožnil stěžovatelce v tomto zásahu pokračovat. Ústavní soud však žádné zásadní pochybnosti stran v záhlaví citovaných rozhodnutí nemá, když všechny námitky stěžovatelky mají formální charakter a předmětem těchto námitek není samotné právo na užívání bytu a je zřejmé, že stěžovatelka byt užívá bez právního důvodu. Zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí tak i z těchto hledisek rozhodně není na místě.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem žádný důvod ke kasaci v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu