ECLI:CZ:US:2011:4.US.3231.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3231/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele S. M., zastoupeného JUDr. Miroslavem Ďoubalem, advokátem, se sídlem nám. Národního odboje čp. 48, Kutná Hora, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 8 Tdo 810/2010, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 8 To 11/2010 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. 48 T 12/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 12. 11. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces garantované mu zejména článkem 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z dokumentů k ní přiložených plyne, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. 48 T 12/2009 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále též "tr. zák.").
Za tento trestný čin byl stěžovatel podle §219 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti a půl let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 8 To 11/2010 zamítl podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř.") odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel podal.
Dovolání stěžovatele bylo následně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 8 Tdo 810/2010 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Vzhledem k argumentaci v ústavní stížnosti uvedené není podle Ústavního soudu zapotřebí provádět na tomto místě podrobnou rekapitulaci jednotlivých skutkových zjištění obecných soudů, z nichž soudy vycházely - námitky stěžovatele se totiž soustředí toliko do způsobu, jakým bylo v trestním řízení nakládáno s některými důkazy.
Ústavní soud ústavní stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba i v právě projednávané věci připomenout, že Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.
Ústavní soud se v této souvislosti neztotožnil ani s konkrétními námitkami, které stěžovatel vůči trestnímu řízení vznesl. Stěžovatel totiž - zjednodušeně řečeno - soudům jednak vytýkal, že nebyli vyslechnuti všichni svědci, které navrhoval; stěžovatel sice připouští, že městský soud se jeho věcí zabýval velmi pečlivě, nicméně v některých aspektech panovala podle stěžovatele jistá "nejistota", která mohla být výslechem těchto svědků nahrazena "jistotou".
Stěžovatel rovněž brojí proti tomu, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vyšly mimo jiné z výpovědi jeho manželky, která však vypovídala jen v přípravném řízení trestním [srov. č.l. 343 - 346 (svazek č. II) spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 12/2009, který si Ústavní soud vyžádal], když při hlavním líčení využila svého práva podle §100 tr. ř. (srov. strana 8 rozhodnutí prvostupňového soudu). Tím ovšem byla podle stěžovatele značně snížena možnost jeho obhajoby ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Co se tedy týká právě uvedené námitky první, odkazuje Ústavní soud zejména na rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu, kde bylo dostatečně vysvětleno, proč k výslechu některých stěžovatelem navrhovaných svědků nebylo přistoupeno. Jednalo se o svědectví, jež by na závěrech soudů nemohla nic změnit, protože tato byla - kromě jiných svědeckých výpovědí - podložena důkazy "technického charakteru", jež bylo možno považovat za nezpochybnitelné (jednalo se například o zmapování pohybu některých radiozařízení atp.).
Pokud jde o výpověď manželky stěžovatele, jež byla vyslechnuta po svém návratu do České republiky a která uvedla některé skutečnosti svědčící v neprospěch stěžovatele, ač tato svědkyně později u hlavního líčení odepřela výpověď, pak je nutno vycházet ze závěrů, které v ústavní stížnosti činí sám stěžovatel. Výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, je pro účely soudních rozhodnutí použitelná tehdy, pokud se nejedná o výlučný nebo rozhodující důkaz o vině. Tato podmínka byla ovšem v právě posuzovaném trestním řízení nade vší pochybnost splněna (ostatně opak netvrdí ani sám stěžovatel) - soudy v souvislosti s výpovědí manželky toliko konstatovaly, že její svědectví jen posiluje závěr o účelovosti některých tvrzení stěžovatele [co se týká problematiky použitelnosti výpovědi svědka, který se k věci vyjádřil toliko v přípravném řízení trestním, odkazuje Ústavní soud například na svůj nález sp. zn. I. ÚS 3206/08 ze dne 27. 4. 2009 (doposud nepublikováno, dostupné pod http://nalus.usoud.cz), kde se touto otázkou také zabýval a závěry tam uvedené jsou přiměřeně použitelné i v právě projednávané věci, včetně tam citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva].
Na základě výše uvedených skutečností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu