ECLI:CZ:US:2011:4.US.3247.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3247/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3563/2009-149 ze dne 1. září 2010, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 370/2008-117 ze dne 12. března 2009 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 38 Cm 46/2007-82 ze dne 12. května 2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do jeho ústavním pořádkem zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces a zásadu přiměřenosti ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva na vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny a na porušení jeho práva legitimního očekávání, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 38 Cm 46/2007 (dále jen "spis") Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 38 Cm 46/2007-82 ze dne 12. května 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") uložil stěžovateli zaplatit žalobci SVO s.r.o. (dále jen "žalobce") částku 211.209,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), žalobu ohledně částky 34.414,- Kč a specifikovaného příslušenství zamítl (výrok II.) a uložil stěžovateli nahradit žalobci náklady řízení ve výši 7.073,- Kč (výrok III.). K odvolání stěžovatele proti výroku I. a III. rozhodnutí soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 12 Cmo 370/2008-117 ze dne 12. března 2009 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. a III. potvrdil s upřesněním, že se jedná o povinnost žalovaného 1) - tedy stěžovatele (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Cdo 3563/2009-149 ze dne 1. září 2010 odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že jediným důkazem o dodání zboží žalobci byly faktury, přičemž soud dospěl k závěru, že faktury plnily funkci dodacích listů, ačkoli to z nich vůbec nevyplývá - například označením "dodací list". Stěžovatel považuje za pochybení soudů, že za důkaz o určité skutečnosti považovaly listinu, která tuto skutečnost nebyla způsobilá osvědčit. Nalézací soudy podle stěžovatele dále uzavřely, že pravost podpisu na těchto listinách byla prokázána. Stěžovatel uvádí, že se nemůže nepozastavit nad způsobem, jakým k tomuto závěru došly. Shodnost podpisů měla být prokázána porovnáním podpisu na fakturách a na dalších dokumentech, které provedl soud, přičemž se tak stalo mimo jakýkoli proces dokazování a z něhož vyplynulo, že se zjevně jedná o shodu. Stěžovatel v této souvislosti namítá nepřípustné porušení všech známých procesních pravidel, když soud provedl neznámým způsobem mimo soudní jednání úkon porovnání podpisů a potom vyslovil odborný skutkový závěr. Pokud by tak podle stěžovatele měly nadále činit všechny soudy, nebude již třeba znalců z oboru písmoznalectví. Stěžovatel dále namítá, že soudy vycházely ze zcela nepodložených skutečností, že se v daném případě jedná o jeden závazkový vztah, přičemž se podle stěžovatele jednalo o jednotlivé závazky spolu zcela nesouvisející, a proto nemohlo dojít plněním jednoho závazku k uznání jiného závazku, jehož existenci stěžovatel popřel. Stěžovatel konečně též namítá, že žádný z obecných soudů se nezabýval jeho námitkou promlčení a toto své počínání ani nikterak neodůvodnily.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů jsou záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy, s dílčí výhradou k soudu prvního stupně, v řízení postupovaly a svými v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se, opět s výjimkou soudu prvního stupně, dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a stěžovatelem uplatněnými tvrzeními a námitkami, které stěžovatel v podstatě znovu opakuje v ústavní stížnosti. Pochybení soudu prvního stupně napravil ve svém rozhodnutí odvolací soud, který přiléhavě reagoval na tato pochybení a na výhrady, které stěžovatel uplatnil ve svém řádném opravném prostředku. Vzhledem k těmto skutečnostem Ústavní soud především odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
K námitce stěžovatele proti závěru soudu, že faktury plnily funkci dodacích listů, ačkoli to z nich vůbec nevyplývá - například označením "dodací list", konstatuje Ústavní soud, že všechny tyto předmětné listiny obsažené na č. l. 7 až č. l. 18 spisu, v rámečku na jejich pravém horním okraji obsahují pod označením "Faktura číslo" o přibližně 1,5 cm níže označení "Dodací list č. ", přičemž číslo uvedené u čísla faktury je vždy totožné s číslem uvedeným u čísla dodacího listu. Pokud jde o podpis obsažený na těchto listinách a závěr odvolacího soudu, že s ohledem na podpisy obsaženými na plných mocích udělených stěžovatelem jeho právním zástupcům (obsažených na č. l. 30 a na č.l. 105 spisu) a na podpisy na dvou fakturách / dodacích listech (obsažených na č. l. 7 a na č.l. 13 spisu), podle kterých stěžovatel částečně plnil, jde evidentně o podpis stěžovatele, nemá Ústavní soud proti tomuto závěru výhrad. Tato odvolacím soudem konstatovaná shoda podpisů je i podle náhledu Ústavního soudu skutečně evidentní a bylo plně na zvážení odvolacího soudu, zda za této situace nechá vypracovat příslušný znalecký posudek. Pokud za daného stavu takový důkaz nepovažoval odvolací soud za nezbytný, nelze jeho postupu nic vytknout. Navíc důkaz znaleckým posudkem nebyl účastníky ani navrhován. Též námitka stran toho, že soudy vycházely ze zcela nepodložených skutečností, že se v daném případě jedná o jeden závazkový vztah, přičemž se podle stěžovatele jednalo o jednotlivé závazky spolu zcela nesouvisející, a proto nemohlo dojít plněním jednoho závazku k uznání jiného závazku, jehož existenci stěžovatel popřel, není zcela opodstatněná. Ke stěžovatelem zpochybněnému závěru totiž dospěl pouze soud prvního stupně, avšak odvolací i dovolací soud naopak posuzovaly závazky jednotlivě dle jednotlivých faktur / dodacích listů. Odvolací i dovolací soud pak dospěly k závěru o uznání pouze zbytku jednoho, resp. dvou částečně plněných závazků, nikoli závazků všech a tato skutečnost naprosto jasně vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí. Nedůvodné je konečně i stěžovatelem tvrzené pominutí jím vznesené námitky promlčení všemi rozhodujícími obecnými soudy, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu vyplývá, že se tyto soudy předmětnou námitkou zabývaly a též se s ní vypořádaly.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal tento případ, a proto Ústavnímu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vady jeho podání spočívající v tom, že v plné moci advokáta není v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem, neboť odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu