ECLI:CZ:US:2011:4.US.3254.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3254/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2011 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelů 1) Ing. V. Š., 2) Mgr. M. K., 3) J. H., zastoupených Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 39, Olomouc, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 193/2011-294 ze dne 11. 8. 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 25 C 94/97-171 ze dne 15. 12. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 31. 10. 2011 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
Ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 193/2011-294 ze dne 11. 8. 2011 dovolání, jehož přípustnost opírali o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přičemž dovolací soud doposud ve věci stěžovatelů nerozhodl.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že dovolání je nutno považovat za procesní prostředek k ochraně práv ve smyslu §75 odst. 1, resp. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelé mohou v jeho rámci namítat mj. i porušení svých ústavně zaručených práv. Stěžovatelé sice nebyli povinni tento mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti využít, neboť přípustnost opravného prostředku závisí v tomto konkrétním případě na uvážení Nejvyššího soudu [§237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 občanského soudního řádu], nicméně jestliže se rozhodli dovolání podat a jestliže řízení o něm stále probíhá, brání tato skutečnost meritornímu projednání jejich ústavní stížnosti. Pokud by se totiž Ústavní soud ústavní stížností meritorně zabýval dříve, než ve věci rozhodne Nejvyšší soud, zasáhl by nepřípustně do jeho kompetence a porušil by zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud odkládal své rozhodnutí do doby až bude znám výsledek dovolacího řízení, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž není žádný důvod, neboť stěžovatelé mohou poté, co bude Nejvyšším soudem o jejich dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž jim s ohledem na znění §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího.
Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2011
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj