ECLI:CZ:US:2011:4.US.3298.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3298/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti CAREANDROS s.r.o., IČO: 277 69 071, se sídlem Olomouc, Sokolská 21/576, zastoupené Mgr. Martinem Mojžíškem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 15, proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. března 2010 sp. zn. 8 C 191/2007 ve výrocích I., III., V., VII., XIII., XV. a XVI. a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. září 2010 sp. zn. 20 Co 352/2010 ve výrocích I. a III. takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 22. listopadu 2010 doručena ústavní stížnost stěžovatelky proti v záhlaví uvedeným rozsudkům obecných soudů. Stěžovatelka tvrdila, že v důsledku napadených rozsudků byla porušena její základní práva podle čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel takovýto mimořádný opravný prostředek neuplatnil a podal ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud ho však stěžovatel uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. V takovém případě zůstává stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn tím, že řízení o těchto prostředcích (v daném případě dovolání) bylo zahájeno, ale zahrnuje též povinnost vyčerpat všechny v dispozici stěžovatele se nacházející důkazní návrhy a námitky, které takovéto řízení, případně i řízení, které má být vedeno následně, umožňuje. Ústavní stížnost lze přitom projednat až poté, co bude toto nebo případné další stadium řízení skončeno. Uvedené se uplatní i v případě mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Vyčerpání tohoto prostředku sice není podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti, bylo-li však uplatněno ze strany stěžovatele, byl tím rovněž v rámci řízení vytvořen procesní prostor pro vydání meritorního rozhodnutí, jímž by se stěžovatel mohl domoci toho, čehož by se jinak domáhal právě ústavní stížností.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu považovat dovolání, závisí-li jeho přípustnost na posouzení dovolacího soudu, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
Ústavní soud zjistil z vyjádření Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. prosince 2010, že stěžovatelka podala dne 22. listopadu 2010 spolu s ústavní stížností rovněž dovolání s téměř identickým obsahem. V dané věci přitom může být dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Z této skutečnosti vycházela ve svém dovolání i stěžovatelka, která jeho přípustnost dovozuje právě s ohledem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejího názoru po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatelka tedy podala proti napadeným rozhodnutím souběžně dovolání i ústavní stížnost. K takovémuto postupu ale s ohledem na §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nebyl v dané věci důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud neshledal existenci právní otázky zásadního významu a odmítl by z tohoto důvodu dovolání jako nepřípustné, byla by zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo dovoláním napadeno. S ohledem na podání dovolání přitom nelze vyloučit, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně. Pokud by dovolání vyhověl, došlo by ke zrušení ústavní stížností napadeného (napadených) rozhodnutí, přičemž řízení by dál probíhalo před nižšími soudy. V případě, že by dovolání naopak zamítl, by právě takovéto rozhodnutí o dovolání muselo být považováno za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž stěžovatelce příslušel a od něhož se odvíjí nová lhůta pro případné podání ústavní stížnosti, která by ovšem musela napadnout i odmítavé nebo zamítavé rozhodnutí dovolacího soudu.
Poněvadž stěžovatelka podala ústavní stížnost souběžně s dovoláním, jehož přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, nelze z hlediska řízení o ústavní stížnosti považovat řízení před obecnými soudy za skončené. Ústavní stížnost tak byla podána předčasně, pročež ji Ústavní soud jako nepřípustnou odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úlohou posuzovat v řízení o ústavní stížnosti splnění procesních podmínek, jež otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu. Nelze přitom vyloučit, že se v dovolacím řízení posléze ukáže, že stěžovatelčino dovolání nebylo řádně uplatněným prostředkem, kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné, bylo opodstatněně odmítnuto nikoli na základě "uvážení" dovolacího soudu, bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů, anebo bylo podáním kvalifikovaně vadným, případně i podáním opožděným. Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím dodatečně zpochybněn implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. V takovémto případě proto nezbývá jiné řešení, než že Ústavní soud projedná ústavní stížnost, jež byla nově podána v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Z popsaných alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat stěžovatelce nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby vyhověla požadavku zakotvenému v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatelka tak učinila procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodala vůbec (srov. usnesení ze dne 26. října 2010 sp. zn. III. ÚS 1992/10).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2011
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj