ECLI:CZ:US:2011:4.US.3305.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3305/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, ul. Hemy 855, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 679/2009 ze dne 25. 8. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 15 Co 281/2008 ze dne 27. 8. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá s tvrzením porušení práva na soudní ochranu (čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich částečného zrušení.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu připojených příloh, druhým ze v záhlaví označených rozhodnutí odvolací soud (kromě částečného potvrzení zamítavé části rozsudku soudu I. stupně ohledně částky 25.961,- Kč s příslušenstvím a částečného zrušení rozsudku soudu I. stupně ohledně částky 17.432,- Kč s přísl. a jeho vrácení soudu I. stupně k dalšímu řízení) částečně změnil ve výroku o věci samé zamítající rozsudek soudu I. stupně tak, že uložil v řízení žalovanému stěžovateli povinnost zaplatit žalobci GE Money Multiservis, a. s. Praha částku 67.530,- Kč s příslušenstvím a částku 9.797,- Kč. Odvolací soud, na rozdíl od soudu I. stupně, který žalobu směřující proti stěžovateli zamítl v celém rozsahu, dospěl k odlišným skutkovým i právním závěrům. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné zdůraznil, že platnost či neplatnost právního úkonu (úvěrové smlouvy - na jejímž podkladě se žalobce po stěžovateli požadovaného plnění domáhal) je třeba v daném případě posuzovat nikoliv podle §39 občanského zákoníku, nýbrž podle §49a občanského zákoníku. V takovém případě by šlo pouze o relativní neplatnost podle ustanovení §40a občanského zákoníku, podle něhož se však neplatnosti nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil - tedy ani stěžovatel a, jestliže tedy nelze dovodit absolutní neplatnost smlouvy a relativní neplatnosti smlouvy se žalobce nedovolával, je třeba učinit závěr, že práva a závazky z úvěrové smlouvě trvají a za situace, kdy žalobce splnil svůj závazek poskytnout žalovanému úvěrové prostředky na účet obchodního zástupce, vznikl žalovanému stěžovateli závazek tyto prostředky vrátit v souladu se smlouvou.
Proti tomto rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku podal stěžovatel dovolání. Tomuto bylo zčásti, pokud jde o částku 9.797,- Kč představující kapitalizované úroky z prodlení k 2. 2. 2004, vyhověno, neboť v tomto rozsahu bylo rozhodnutí odvolacího soudu shledáno nepřezkoumatelným, a proto zrušeno a vráceno odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývající části pak bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto, když dovolací soud se také s odkazem na vlastní judikaturu, v podstatě z důvodů, které v rozhodnutí podrobně rozvedl, ztotožnil se závěry odvolacího soudu pokud jde o posuzování platnosti předmětné smlouvy o úvěru (§37 odst. 1, §39, §49a a §40a občanského zákoníku), k níž se vyjádřil i v souvislosti s překročením rozsahu práv a povinností vyplývajících z obchodního zastoupení žalobce zástupcem F. Ž. Dovolací soud se vypořádal i s námitkami stěžovatele týkajícími se nesprávného skutkového zjištění a učinil shodný závěr jako soud odvolací, že žalobce splnil svou povinnost poskytnout peněžní prostředky podle §501 odst. 1 obchodního zákoníku v souladu se smlouvou plněním na účet prodávajícího a žalovanému tak vznikla podle smlouvy povinnost peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Proti těmto rozhodnutím, v částech, jimiž stěžovateli byla stanovena povinnost žalovanému plnit, směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel polemizuje se skutkovými i právními závěry obou soudů, přitom zdůrazňuje, že soudy při svém rozhodování pominuly skutečnost, že již za tři dny od uzavření úvěrové smlouvy sdělil obchodnímu zástupci Ž., že od smlouvy odstupuje, neboť není pro něj výhodná, a ten mu následně sdělil, že smlouva je stornována. Napadená rozhodnutí byla podle názoru stěžovatele zatížena projevem nadměrného formalismu s prvky libovůle, což mělo za následek odepření spravedlnosti a porušení shora označených základních práv a domáhá se proto jejich zrušení v napadených částech.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu napadenými rozhodnutími zjištěn nebyl. Obecné soudy se věcí náležitě zabývaly a své závěry skutkové i právní ve svých rozhodnutích řádně objasnily. Aplikaci a interpretaci relevantních ustanovení soudem odvolacím, s níž vyjádřil souhlas i dovolací soud, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a na odůvodnění dovolacího i odvolacího soudu lze tak odkázat a zároveň také připomenout roli Ústavního soudu, jenž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však, jak shora naznačeno, v posuzované věci zjištěn nebyl. Ke stěžovatelovu v ústavní stížnosti zdůrazňovanému odstoupení od smlouvy lze uvést, že stěžovatel byl v počátku řízení nečinný, k žalobě se původně nevyjádřil a v průběhu dalšího řízení pak jeho obrana spočívala především v tvrzení a dokazování neplatnosti předmětné smlouvy, přičemž odstoupení od smlouvy přichází v úvahu pouze v poměru ke smlouvě platné.
Ústavní soud tak uzavírá, že v posuzovaném případě nezjistil porušení práva stěžovatele na soudní ochranu, a proto z uvedených důvodů návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2011
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu