ECLI:CZ:US:2011:4.US.3312.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3312/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti R. V. U., zastoupeného JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, AK se sídlem Medkova 913/48, 149 00 Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2010 čj. 27 Co 212/2010-36 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v exekučním řízení.
Stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze ve všech jeho výrocích, podle obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že brojil výhradně proti náhradově nákladovému výroku. Krajskému soudu vytkl, že shledal u oprávněné důvody hodné zvláštního zřetele, neboť dle jeho názoru oprávněná věděla, že rozsudek, který představoval exekuční titul, byl napaden odvoláním. Věděla tedy, že doložka právní moci byla přinejmenším zpochybněna, přesto však zůstala nečinná a neučinila žádné procesní kroky k tomu, aby vzniku nákladů stěžovatele předešla.
Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že k návrhu oprávněné Magdaleny Veszpremi Okresní soud Praha - západ nařídil usnesením ze dne 9. 7. 2009 čj. 13 Nc 7472/2009-4 exekuci proti povinnému stěžovateli k uspokojení pohledávky ve výši 172 323,90 Kč. K odvolání povinného Krajský soud v Praze změnil usnesení okresního soudu tak, že návrh na nařízení exekuce podle rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 2. 4. 2009 čj. 5 C 205/2007-108 zamítl, neboť zjistil, že exekuční titul nebyl po formální stránce vykonatelný; stěžovatel napadl rozsudek soudu I. stupně odvoláním ze dne 18. 8. 2009. Soudní exekutorka nepožadovala náklady exekuce, a proto jí krajský soud právo na jejich náhradu nepřiznal. Povinnému stěžovateli, který sice byl v řízení úspěšný a měl by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, soud náhradu nákladů před soudy obou stupňů nepřiznal z důvodů hodných zvláštního zřetele, neboť přihlédl k tomu, že oprávněná vycházela z doložky právní moci a domnívala se, že rozsudek je vykonatelný.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Výrok, jímž Krajský soud v Praze nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, Ústavní soud přezkoumal z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto zcela výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).
Závěry o omezení přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení platí o to více pro rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Citované ustanovení je svou podstatou výjimečné v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, a proto jeho aplikace zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 619/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 165, usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, Sb. n. u., sv. 4, str. 357). Vymezení obsahu neurčitého právního pojmu "okolnosti hodné zvláštního zřetele" se děje vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí a Ústavnímu soudu nenáleží hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/05, na http://nalus.usoud.cz); pod tyto okolnosti však nelze podřadit důvody, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. nález sp. zn. I.ÚS 305/03, Sb. n. u., sv. 38 str. 3).
Takové pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal, neboť zohlednit postup účastníka řízení opírající se o doložku právní moci vyznačenou na soudním rozhodnutí není postupem excesivním. Doložka právní moci je úředním osvědčením o právní skutečnosti - nabytí právní moci jí označeného rozhodnutí - a jako takové jí svědčí presumpce správnosti; strana soudního sporu není povinna zkoumat, či nahlížením do spisu ověřovat, zda takto úředně osvědčená právní skutečnost nastala. Tento právní názor odpovídá též stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 8/98 ze dne 20. 10. 1998. Presumpce správnosti aktů státu, včetně soudních rozhodnutí, zahrnuje předpoklad, že rozhodnutí je vykonatelné. Závěr Krajského soudu v Praze tak z tohoto pohledu nelze označit za libovolný či svévolný, a to ani ve světle stěžovatelových námitek, kterými upozorňoval na tvrzenou (následnou) pasivitu oprávněné v exekučním řízení.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost v rozsahu, jak byla podrobena ústavně právnímu přezkumu, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
K uvedenému Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatel vskutku (vzdor odůvodnění návrhu) mínil svým návrhem požadovat i kasaci ostatních výroků naříkaného usnesení, pak platí, že výrok, kterým Krajský soud v Praze změnil rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ a návrh oprávněné na nařízení exekuce zamítl, je rozhodnutím, které je pro stěžovatele příznivé, a nelze tedy učinit závěr, že by jím byla způsobena újma na jeho právech. Navíc zrušení rozhodnutí, které stěžovateli "svědčí", by postrádalo racionální odůvodnění takového postupu a v neposlední řadě i zákonnou oporu. Stejně tak i výrok, kterým Krajský soud v Praze nepřiznal soudní exekutorce náhradu nákladů exekuce, není schopen jakkoliv zasáhnout do práv stěžovatele, neboť se ho nikterak nedotýká a nezavazuje.
Ústavní stížnost požadující v tomto rozsahu zrušení usnesení Krajského soudu v Praze Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 31. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu