ECLI:CZ:US:2011:4.US.3327.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3327/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. L. P., zastoupené JUDr. Vierou Štichovou, advokátkou se sídlem Brno, Erbenova 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. srpna 2011 č. j. 44 Co 117/2010-66 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. října 2009 č. j. 33 C 66/2008-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. listopadu 2011, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, do práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a do práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do dalších práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelka spojila ústavní stížnost i s žádostí o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem dle ustanovení §62 zákona o Ústavním soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 33 C 66/2008 (dále jen "soudní spis") se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 18. dubna 2008 domáhala po žalovaných 1/ JUDr. Karlu Urbanovi, soudnímu exekutorovi a 2/ Raiffeisen stavební spořitelně, a. s., zaplacení 56 325,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, resp. bezdůvodného obohacení, neboť nařízený výkon rozhodnutí proti ní byl nepřípustný a žalovaní porušili své právní povinnosti a způsobili jí újmu na majetku. Důvod k podání žaloby spatřovala stěžovatelka v tom, že vůči stěžovatelce a jejímu manželovi (povinnému P. P.) byla na základě exekučního příkazu vydaného žalovaným č. 1 dne 19. ledna 2005 pod č. j. 97 Ex. 1958/2004-50 prováděna exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky - rodičovského příspěvku, sociálního příplatku a příspěvku na bydlení. Vymáhaná pohledávka vznikla uzavřením smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření dne 9. května 2001. Stěžovatelka příslušný exekuční příkaz opravným prostředkem nenapadla a až 20. března 2006 byl žalovanému č. 1 doručen přípis právní zástupkyně stěžovatelky, která sdělila, že stěžovatelka a povinný jsou od 14. března 2006 rozvedeni a dále, že závazek nevznikl za trvání manželství a netvoří tedy dle zákona společné jmění manželů. S ohledem na doplnění občanského soudního řádu v ustanovení §299 odstavcem 4) zákonem č. 113/2006 Sb., dle kterého se ustanovení o výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy použijí i na výkon rozhodnutí srážkami z dávek státní sociální podpory, které nejsou vypláceny jednorázově a výkon rozhodnutí ohledně dávek státní sociální podpory, které nejsou vypláceny jednorázově, tak nelze nadále provést přikázáním pohledávky, který nabyl účinnosti 1. dubna 2006, Městský soud v Brně nařízenou exekuci usnesením ze dne 2. srpna 2006 č. j. 69 Nc 2447/2004-15 částečně zastavil a usnesením ze dne 12. listopadu 2007 toto usnesení poté doplnil tak, že podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. provedení exekuce vůči stěžovatelce zcela zastavil, neboť stěžovatelka doložila, že manželství s povinným trvalo od 25. srpna 2001 do 14. března 2006, kdy bylo pravomocně rozvedeno.
Městský soud v Brně rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl. Soud prvního stupně dovodil, že vedení exekuce bylo do 1. dubna 2006 přípustné. Krajský soud v Brně k podanému odvolání stěžovatelky, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně co do zamítavého výroku ve věci samé a vůči všem nárokům stěžovatelky potvrdil jako věcně správný (§219 o. s. ř.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a uvedla, že odvolání proti nařízení výkonu rozhodnutí nepodala, neboť dle jejího názoru nebyla účastníkem řízení a proto by bylo odmítnuto. Stěžovatelka vyslovila nesouhlas se závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy došly a vytýkala jim, že rozhodly formalisticky v rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na spravedlivý proces a na ochranu jejího majetku. Rozhodnutí odvolacího soudu pak považuje za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolávala. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, polemizuje s rozhodovacími důvody obecných soudů a předkládá vlastní představu o tom, jak by měly tyto soudy rozhodnout. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví.
Z obsahu soudního spisu Ústavní soud zjistil, že ve věci rozhodující soudy se žalobou stěžovatelky řádně zabývaly a obě napadená rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Dle závěrů, které soudy učinily, ke vzniku pohledávky došlo z důvodu dlouhodobé nečinnosti stěžovatelky samotné (21. ledna 2005 - 22. května 2006). Odvolací soud pak stěžovatelce velmi podrobně vyložil, proč považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné a nelze než souhlasit s jeho názorem, totiž že: "Škodlivý následek, případně nastalý po době rozhodné, není (ani nemá být) předmětem rozhodování". V závěrech učiněných obecnými soudy Ústavní soud tedy neshledal žádné pochybení, které by dosahovalo ústavně právní roviny, proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozsudků toliko odkázat.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o požadavek stěžovatelky, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud konstatuje, že neshledal podmínky pro postup podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, proto návrhu nevyhověl a náhradu nákladů za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem stěžovatelce nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. listopadu 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu