ECLI:CZ:US:2011:4.US.3332.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3332/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. P., právně zastoupeného JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 5, Staropramenná 17, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, č.j. 3 Tdo 882/2010-701, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. února 2010, č.j. 3 T 65/2009-581, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu třiceti měsíců při současném vyslovení dohledu nad stěžovatelem. Dále mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou poškozené způsobil. Současně mu byl udělen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let. Stěžovateli byla dále uložena povinnost zaplatit poškozené škodu ve výši 59.824,50 Kč; se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. dubna 2010, č.j. 61 To 143/2010-638, zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením odmítnul jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že pro trestný čin podvodu byl odsouzen na základě výpovědi svědka ve spojení s listinnými důkazy, aniž by byl připuštěn výslech dalšího svědka navrženého stěžovatelem. Podle stěžovatele přitom nebylo prokázáno, že by poškozená se stěžovatelem vůbec kdy jednala, přičemž uzavírá smlouvy aniž si ověřuje totožnost svých smluvních partnerů. V řízení také nebyl prokázán úmysl stěžovatele vyhnout se plnění za poskytované služby. Trestné jednání tedy nebylo prokázáno, a tak došlo k porušení práv stěžovatele.
K druhému trestnému činu stěžovatel uvedl, že rozhodnutím Ministerstva dopravy České republiky ze dne 18. května 2010, bylo zrušeno předchozí rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 24. dubna 2009, jímž mu byl vysloven zákaz řízení motorových vozidel. V době, kdy byl Policií České republiky kontrolován (5. října 2009), tedy nemohlo být správní rozhodnutí v právní moci. Stěžovatel tak byl potrestán pro jednání, které nebylo v jeho případě trestné. Rovněž v tomto případě došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Proto navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 3 T 65/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu nalézacího soudu, bylo jednání, pro které byl stěžovatel shledán vinným z trestného činu podvodu, soudem důkladně zmapováno a soud ke svému odsuzujícímu rozsudku dospěl na základě zevrubného prozkoumání stěžovatelova jednání. Tyto závěry potvrdil i soud odvolací. V následném dovolání však stěžovatel neuvedl žádný z taxativně stanovených dovolacích důvodů, a proto bylo dovolání v této části odmítnuto jako podané z jiných důvodů [§265i odst. 1 písm. b) trestního zákona ve spojení s §265b trestního zákona].
V části týkající se trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí vycházel nalézací soud z existence rozhodnutí, jímž bylo stěžovateli zakázáno řízení motorových vozidel. S ohledem na stěžovatelovu opakovaně rozpornou argumentaci týkající se způsobu doručování posoudil soud jako předběžnou otázku nabytí právní moci správního rozhodnutí. Dovodil přitom, že rozhodnutí nabylo, na základě fikce doručení, právní moci dne 22. dubna 2009, a nikoliv dne 27. května 2009, jak uvedl správní orgán (Magistrát hlavního města Prahy), který z důvodu opatrnosti doručoval správní rozhodnutí opakovaně (č.l. 591). Ministerstvo dopravy České republiky, jakožto odvolací správní orgán, posoudilo následné odvolání stěžovatele proti správnímu rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy jako včasné a napadené rozhodnutí zrušilo [rozhodnutí ministerstva ze dne 18. května 2010, č.j. 408/2010-160-SPR/3 (č.l. 675, 686)]. K tomuto stavu věci Ústavní soud konstatuje, že v době vydání rozhodnutí ministerstva byl odsuzující rozsudek bezmála měsíc v právní moci, poté co rozhodl i odvolací soud. Stěžovatel tedy námitku založenou na rozhodnutí Ministerstva dopravy České republiky uplatnil teprve v rámci svého dovolání. Pokud Nejvyšší soud neposoudil existenci zrušujícího správního rozhodnutí jako důvod pro změnu odsuzujících soudních rozhodnutí, neshledává na takovém závěru Ústavní soud žádné pochybení ani zásah do zaručených práv stěžovatele. Ani Ústavnímu soudu pak nepřísluší přezkoumávat rozhodování Ministerstva dopravy České republiky ani posuzovat důvody, které vedly k vydání zrušujícího rozhodnutí.
Správní orgán prvého stupně posuzoval právní moc nejednoznačně, neboť správní rozhodnutí doručil stěžovateli dvakrát prostřednictvím pošty a následně jej stěžovatel ještě převzal osobně na magistrátu. Tím správní orgán zpochybnil vlastní závěry o právní moci rozhodnutí. Pokud za této situace posuzoval právní moc soud, činil tak v rámci svých pravomocí správně. Pokud následně Ministerstvo dopravy České republiky rozhodovalo(po devíti měsících řízení o odvolání), nemůže mít tato okolnost vliv na pravomocný rozsudek. Tím spíše, že hlavním důvodem ke zrušení byla nejistota, zda rozhodnutí správního orgánu prvého stupně o přestupku bylo pravomocné v rámci roční preklusivní lhůty.
Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že, jak je dále ze spisu patrné, uvedené rozhodnutí ministerstva nebylo posouzeno ani jako důvod k obnově řízení (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. října 2010, č.j. 3 T 65/2009-753; ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2010, č.j. 6 To 487/2010-781). I zde soudy znovu správně uzavřely, že pokud nalézací soud v původním řízení vycházel z poznatků, které mu byly předloženy, posoudil právní okolnosti případu zcela ve své kompetenci, aniž by tím zasáhl do práv stěžovatele.
Stěžovatel tedy ve své ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem Nejvyššího soudu došlo ke zkrácení v právu na spravedlivý proces. Nejvyšší soud v řízení postupoval v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí řádně odůvodnil. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu