ECLI:CZ:US:2011:4.US.337.11.1
sp. zn. IV. ÚS 337/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti, kterou podal M. B., zastoupený Mgr. Lenkou Vítkovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Borská 13, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. prosince 2010 č. j. 39 C 809/2010-81 a platebnímu rozkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. září 2010 č. j. 39 C 809/2010-19, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. prosince 2010 č. j. 39 C 809/2010-81, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 3. února 2011 a doručené Ústavnímu soudu dne 4. února 2011, stěžovatel navrhl podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivé řízení dle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na účinný prostředek nápravy dle čl. 13 Úmluvy. Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na odklady vykonatelnosti napadeného rozsudku dle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Z předložené ústavní stížnosti se zjišťuje, že Statutární město Plzeň se jako žalobce domáhalo po stěžovateli a jeho manželce žalobou podanou dne 11. srpna 2010 zaplacení částky 2 438,56 Kč s tím, že se jedná o smluvní pokutu ve výši 1 563,91 Kč a úrok z prodlení ve výši 864,65 Kč, tj. sankci na kterou má žalobce nárok z důvodu, že stěžovatel a jeho manželka nesplnili podmínky, ke kterým se zavázali ve smlouvě o převod bytové jednotky ze dne 5. října 2004. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") vydal dne 6. září 2010 pod č. j. 39 C 809/2010-19 platební rozkaz, kterým uložil požadovanou částku zaplatit. Proti vydanému platebnímu rozkazu podali stěžovatel i jeho manželka v zákonné lhůtě odpor, ve kterém popřeli, že by byli v prodlení s jakoukoliv platbou. Po provedeném dokazování vydal okresní soud rozsudek ze dne 7. prosince 2010 č. j. 39 C 809/2010-81, kterým uložil stěžovateli a jeho manželce zaplatit společně a nerozdílně žalovanou částku ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozsudku a dále jim uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 600,- Kč ve stejné lhůtě.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že zásah do svého práva na spravedlivý proces, resp. do práva na spravedlivé řízení a práva na účinný prostředek nápravy spatřuje v tom, že již platební rozkaz byl vydán v rozporu s ustanovením §172 o. s. ř., neboť nebyla splněna podmínka řádného uvedení skutečností, z nichž by vyplývalo právo žalobce na zaplacení peněžité částky. Dále stěžovatel spatřuje zásah do uvedených práv v nemožnosti podat si odvolání do napadeného rozsudku okresního soudu, neboť okresní soud podle jeho názoru nepřihlédl ke stěžovatelem tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav věci a na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že rozsudek okresního soudu je dostatečným, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněn, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných obecným soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění rozsudku okresního soudu odkázat.
Lze také připomenout, že vyloučil-li zákonodárce odvolací přezkum v bagatelních věcech (v rozsahu dle ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř.), je zásadně nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti odvolání cestou ústavní stížnosti, nejedná-li se v konkrétním případě o věc zakládající důležitou otázku výkladu či aplikace základních lidských práv, což v projednávaném případě Ústavní soud neshledal.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které okresní soud v řízení vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci okresním soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a s ní spojený návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. prosince 2010 č. j. 39 C 809/2010-81 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. února 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu