ECLI:CZ:US:2011:4.US.3385.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3385/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky N. A., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Charvátova 11, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 263/2010-40 ze dne 4. 6. 2010 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 33 Nc 1691/2009-7 ze dne 16. 11. 2009, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dne 1. 12. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") č. j. 33 Nc 1691/2009-7 ze dne 16. 11. 2009, jímž byla nařízena exekuce na její majetek za účelem vymožení pohledávky 111 222,- Kč, nákladů řízení, nákladů exekuce a nákladů oprávněné, jakož i zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 64 Co 263/2010-40 ze dne 4. 6. 2010, jímž bylo rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrzeno.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v exekučním titulu (elektronický platební rozkaz obvodního soudu č. j. 7 C 214/2009-20 ze dne 20. 3. 2009) byl chybně označen povinný i oprávněný. V případě povinného bylo uvedeno nesprávné jméno ("N. A." místo správného "N. A."), v případě oprávněného pak jak nesprávné identifikační číslo ("26202895" místo správného "26502895"), tak i neexistující obchodní firma ("Společenství vlastníků jednotek čp. 2521/18" místo správného "Společenství vlastníků jednotek Volutová 2521/18"). Veškeré nesprávné údaje převzal obvodní soud rovněž do usnesení o nařízení exekuce s tím, že u oprávněného pozměnil neexistující firmu "Společenství vlastníků jednotek čp. 2521/18" na rovněž neexistující "Společenství vlastníků jednotek čp. 2512/18". Městský soud následně v usnesení č. j. 64 Co 263/2010-40 ze dne 4. 6. 2010 konstatoval, že se jednalo toliko o nepřesnosti, nezakládající pochybnost o identitě účastníků řízení, což dle ustálené soudní praxe není vadou, znemožňující provedení exekuce (odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 187/2008), a v záhlaví svého rozhodnutí uvedl opravené údaje. Obchodní firma oprávněné zůstala nicméně proti usnesení o nařízení exekuce nezměněna a ani v odůvodnění svého rozhodnutí se městský soud se skutečností, že chyběl i tento základní identifikační znak, nevypořádal. Dle názoru stěžovatelky byla v řízení před obecnými soudy porušena její ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť obecné soudy se v rozporu s dispoziční zásadou, jíž je civilní proces ovládán, snažily za oprávněného napravovat nedostatky jeho podání; postup odvolacího soudu lze dokonce označit za obcházení či zneužití institutu opravy zřejmých nesprávností dle §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Veškeré namítané vady měly přitom svůj původ v podáních, která v zastoupení oprávněného činil advokát JUDr. I. Č. Jelikož zmíněný advokát, na základě jím vystavené plné moci, zastupoval non-subjekt s nesprávným identifikačním číslem a neexistující obchodní firmou, měl být účastníkem soudního řízení místo oprávněného on sám, neboť jeho úkony nebyly způsobilé vyvolat ve sféře "zastoupeného" non-subjektu právní účinky. Stěžovatelka připustila, že pokud by chyběl pouze jeden ze dvou základních identifikačních znaků oprávněného, bylo by možno tuto vadu překonat výkladem. Ovšem za situace, kdy bylo nesprávně uvedeno jak identifikační číslo, tak obchodní firma, se již jednalo o vady, zakládající nevykonatelnost rozhodnutí, jelikož žádná třetí osoba by nebyla bez značné představivosti schopna takového účastníka řízení identifikovat. Stěžovatelka zdůraznila, že žádnou z uvedených vad sama nezavinila a následky těchto vad by tak neměly být přičteny k její tíži, nýbrž k tíži oprávněného a jeho právního zástupce. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení městského soudu č. j. 64 Co 263/2010-40 ze dne 4. 6. 2010 a usnesení obvodního soudu č. j. 33 Nc 1691/2009-7 ze dne 16. 11. 2009 svým nálezem zrušil a do doby vydání tohoto nálezu, s ohledem na stav exekučního řízení, odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát judikoval, že není jeho úkolem perfekcionisticky "předělávat" řízení před obecnými soudy, a to ani kdyby měl výhrady k některým dílčím procesním úkonům. Posláním Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (nikoliv "pouhé" zákonnosti) řízení před obecnými soudy, proto je jeho povinností rozlišovat mezi případy, kdy procesní postup příčící se zákonu zároveň vyústí v protiústavnost a nespravedlivost řízení jako celku, a případy, kdy určitý procesní postup - byť by jej bylo možno osamoceně, výlučně z formálního pohledu, hodnotit jako postup contra legem - protiústavnost řízení nezaloží (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 60/97, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, nález č. 51, str. 9 a násl. nebo nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2956/07, publikován tamtéž, svazek 52, nález č. 54, str. 539 a násl.).
Městský soud jako soud odvolací postupoval dle ustálené judikatorní praxe, vycházející z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1020/99 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2002, rozhodnutí č. 25, str. 236) a reprezentované mimo jiné i usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 187/2008 ze dne 31. 3. 2009 (dostupné na http://nsoud.cz), dle níž vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí, o jehož výkon jde, nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybnosti dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost. S tímto právním názorem se v obecné rovině ztotožnil i Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2074/09, dostupné na http://usoud.cz).
V nyní projednávané věci byli účastníci v exekučním titulu označeni, krom již uvedeného, i dalšími identifikačními znaky, a to u oprávněného sídlem a u stěžovatelky bydlištěm, v napadených rozhodnutích pak i rodným číslem. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že v případě oprávněného šlo o specifický subjekt - společenství vlastníků jednotek ve smyslu §9 a násl. zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů. Jelikož z exekučního titulu bylo jednoznačně dovoditelné, že se jedná o společenství vlastníků jednotek se sídlem na adrese Volutová 2521/18, nemohlo dojít k záměně bez ohledu na nepřesnost v názvu, který neobsahoval označení ulice, a překlepu v identifikačním čísle, neboť v jednom domě nemůže existovat více společenství vlastníků jednotek. U stěžovatelky pak chyba v jedné hlásce ve jméně, resp. příjmení, za současného uvedení dalších identifikačních údajů pochybnost o její identitě rovněž nezakládá (k nesprávnému uvedení jména srov. obdobně již citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2074/09).
Pochybení v označení účastníků řízení, jichž se v exekučním řízení dopustily obvodní a městský soud, nebyla dle názoru Ústavního soudu způsobilá konstituovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, neboť jak již bylo uvedeno výše, totožnost účastníků byla dostatečně zřejmá a jak sami účastníci řízení, tak obecné soudy, o ní zjevně neměli reálné pochybnosti.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu