ECLI:CZ:US:2011:4.US.3399.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3399/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře v Třebíči, Bráfova tř. 52, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 9C 46/2004-170 ze dne 30. 4. 2007, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 13 Co 366/2007 ze dne 27. 11. 2008, a proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 766/2009-233 ze dne 15. 9. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 1. 12. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou garantována zejména čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V řízení před obecnými soudy, z nichž vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, došlo k návrhu žalobkyně (bývalé manželky stěžovatele, v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, jež předtím byly součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti obsažená - shodující se v podstatě s tou, jež stěžovatel uplatnil již před obecnými soudy - se do značné míry koncentruje do tvrzení, že obecné soudy v řízení stranily vedlejší účastnici, celou věc špatně po právní stránce posoudily, čímž ve svém důsledku porušily nejen právo stěžovatele na spravedlivý proces, ale také právo garantovaném mu čl. 11 Listiny. Ochranu vlastnictví stěžovatele obecné soudy porušily i tím, že o nákladech řízení rozhodovaly na základě kritéria úspěchu ve věci.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Na základě námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno.
Ke stěžovatelovým námitkám pak Ústavní soud ještě uvádí, že jeho argumentace je vystavěna toliko na fragmentaci jednotlivých důkazů, jež měly soudy k dispozici a z nichž vycházely. Stěžovatel se tak v ústavní stížnosti o některých skutečnostech, jež byly pro věc relevantní a které byly zjištěny během řízení, vůbec nezmiňuje. Namítá-li stěžovatel rovněž, že soudy nesprávně posoudily otázku náhrady nákladů řízení, pak Ústavní soud musí konstatovat, že neshledal nic, co by ho do této části rozhodnutí - nahlíženo ústavněprávním pohledem - opravňovalo zasahovat.
Dle výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu