ECLI:CZ:US:2011:4.US.3415.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3415/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Františkem Korandou, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. srpna 2010 č. j. 14 Co 331/2010-140 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. května 2010 č. j. 22 Nc 134/2009-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. prosince 2010, stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že postupem soudů bylo zasaženo do základních práv a svobod dítěte, zejména vyjmenovaných v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále dle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti se zjišťuje, že dne 23. září 2009 podali oba rodiče, stěžovatelka i otec J. K., návrh na úpravu poměrů nezl. syna S. pro dobu před i po rozvodu, přičemž oba požadovali svěření dítěte do své péče. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 6. května 2010 č. j. 22 Nc 134/2009-109 svěřil nezletilého jak pro dobu před rozvodem, tak pro dobu po rozvodu do výchovy otce a stěžovatelce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 500,- Kč měsíčně. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. srpna 2010 č. j. 14 Co 331/2010-140 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postupem ve věci rozhodujících soudů došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť jednak oba soudy vycházely z neúplných skutkových zjištění, jednak na základě těchto zjištění vynesly rozsudky, které poškozují právo dítěte na bezkonfliktní, zdravý a přirozený vývoj.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolávala, shledán nebyl. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. ledna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu