ECLI:CZ:US:2011:4.US.3453.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3453/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1) K. B., a 2) V. B., obou zastoupených Doc. JUDr. Ing. Milanem Pekárkem, CSc., advokátem, AK se sídlem Stamicova 18, 623 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2010 čj. 13 Co 374/2010-257 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2010 čj.15 C 26/2006-242, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 7 790 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatelé zrekapitulovali průběh a výsledek řízení před Městským soudem v Brně, ve kterém byli žalováni na zaplacení nedoplatku za služby poskytnuté s užíváním bytu a náklady spojené se správou domu, včetně odměny za tuto správu. Stěžovatelé zpochybnili výklad a aplikaci příslušných ustanovení §9 zákona č. 72/1994 Sb., zákon o vlastnictví bytů, a podrobně rozvedli, proč nesouhlasí s právním názorem, o který se opíralo rozhodnutí ve věci samé. Uvedli, že v souladu s poskytnutým poučením podali proti rozsudku soudu prvého stupně odvolání, které Krajský soud v Brně odmítl jako nepřípustné, neboť ve sporu šlo o bagatelní částku.
S ústavní stížností stěžovatelé spojili návrh na zrušení ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř., které ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. považují za protiústavní, neboť přechodná ustanovení zákona č. 7/2009 Sb. v části první, čl. II. bodu 1. a 10., odnímají účastníkům řízení právo na soudní ochranu a spravedlivý proces v případě, kdy peněžité plnění nepřesahuje svou výší částku 10 000 Kč.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud v Brně, který ve věci rozhodoval opakovaně (poprvé rozsudkem ze dne 28. 2. 2007), žalobě stavebního bytového družstvu DRUŽBA se sídlem v Brně vyhověl a zavázal stěžovatele zaplatit žalobci žalovanou částku i s příslušenstvím. Soud poučil stěžovatele o možnosti podat proti rozsudku odvolání. Podané odvolání však Krajský soud v Brně odmítl podle ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. s odůvodněním, že podle §202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč; poučení soudu prvého stupně označil odvolací soud za nesprávné.
Předtím, než se Ústavní soud začne zabývat věcnými námitkami, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její projednatelnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle odst. 3 téhož zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Za procesní prostředek k ochraně práva tak zákon považuje jak řádný či mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), tak jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí. Ustanovení §75 odst. 1 přitom nerozlišuje mezi řádnými, mimořádnými opravnými prostředky či jinými procesními prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat příslušný procesní prostředek, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu (§72 odst. 4), kterým je dovolání.
Pro projednávaný případ je relevantní ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř., podle kterého může účastník řízení napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Důvodem zmatečnosti je tedy i soudem konstatovaný nedostatek objektivní přípustnosti odvolání; usnesení, jímž je podle §218 písm. c) o. s. ř. odvolání odmítnuto, lze tedy napadnout žalobou pro zmatečnost, která je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek.
Ve vztahu k usnesení odvolacího soudu stěžovatelé argumentovali přechodnými ustanoveními zákona č. 7/2009 Sb. a jejich výhrady a námitky lze po obsahové stránce považovat za nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu hodnotícího podané odvolání jako nepřípustné; jiný důvod z jejich ústavní stížnosti nevyplývá.
Odvolací soud dovodil nepřípustnost odvolání z ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení ve znění platném a účinném do 30. 6. 2009 nebylo odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč, bez ohledu na výši příslušenství. Zákonem č. 7/2009 Sb. bylo s účinností od 1. 7. 2009 citované ustanovení změněno tak, že částka 2 000 Kč byla zvýšena na 10 000 Kč. Krajský soud v Brně při svém rozhodování vyšel z právního názoru, že v souzené věci je rozhodná hranice 10 000 Kč nastolená novelou o. s. ř., přičemž poučení soudu prvého stupně o přípustnost podat odvolání považoval za nesprávné. V projednávané věci byli stěžovatelé žalováni o zaplacení částky 7 790 Kč, a pokud by přípustnost odvolání byla posouzena podle dosavadního právního stavu, bylo by její odvolání přípustné, za nového právního stavu naproti tomu nikoliv.
Ústavní soud má za to, že pokud stěžovatelé nesouhlasili s výkladem relevantních (přechodných) ustanovení zákona č. 7/2009 Sb. (poznámka pod čarou č. 1), jevila se v jejich věci žaloba pro zmatečnost jako prostředek přímé ochrany ústavně jim zaručených práv, na jehož vyčerpání před podáním ústavní stížnosti Ústavní soud trvá. Ježto stěžovatelé žalobu pro zmatečnost nepodali, je jejich ústavní stížnost nepřípustná nejen ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Brně, ale i k rozhodnutí Městského soudu v Brně, neboť ústavní stížnost je koncipována jako subsidiární prostředek ochrany základních práv.
Návrh na zrušení zákonného ustanovení podaný v souvislosti s ústavní stížností je vždy návrhem akcesorickým a sdílí osud ústavní stížnosti. Je-li ústavní stížnost sama nepřípustná, je nepřípustný i návrh na zrušení zákonného ustanovení.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti či návrhu na zrušení zákonných ustanovení, předloženou ústavní stížnost a návrh s ní spojení odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
--------------------------
1) Zejména část první, čl. II, bod 10. citovaného zákona - k tomu srov.: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck. 2009, str. 2756 dávající názoru stěžovatelky za pravdu; k témuž dále srov. usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I.ÚS 113/10 dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz