ECLI:CZ:US:2011:4.US.3553.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3553/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Janem Rejzlem, advokátem se sídlem Veselá 24, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Na 221/2010-10 ze dne 30. 9. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 14. 12. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 23. 12. 2010, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal jednak zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Na 221/2010-10 ze dne 30. 9. 2010 a dále aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Nejvyššímu správnímu soudu pokračovat v porušování práv stěžovatele v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 10 Na 952/10 a přikázal jim obnovit stav existující před neoprávněným zásahem.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu tvrzení obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. Na 221/2010 a spis krajského soudu sp. zn. 10 Na 952/10.
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel zahájil dne 16. 4. 2010 u krajského soudu řízení o návrhu, který tento soud vyhodnotil jako obsahově nesrozumitelný a vyzval proto stěžovatele k jeho konkretizaci. Jelikož tak stěžovatel ve stanovené lhůtě neučinil, byl jeho návrh usnesením krajského soudu č. j. 10 Na 952/2010-9 ze dne 18. 5. 2010 odmítnut. Dne 31. 5. 2010 byly krajskému soudu doručeny dva přípisy stěžovatele ze dne 24. 5. 2010, adresované Nejvyššímu správnímu soudu, jež krajský soud posoudil z hlediska obsahového tak, že v nich stěžovatel mimo jiné navrhuje delegaci věci jinému soudu a současně vznáší námitku podjatosti soudců krajského soudu. Nejvyšší správní soud na základě těchto přípisů usnesením č. j. Nao 53/2010-23 ze dne 28. 6. 2010 rozhodl, že soudci krajského soudu nejsou podjatí a současně vyrozuměl stěžovatele o nemožnosti delegovat již rozhodnutou věc jinému soudu. Stěžovatel poté zaslal krajskému soudu přípis ze dne 2. 8. 2010, opět adresovaný Nejvyššímu správnímu soudu, v němž požadoval určení lhůty k provedení procesních úkonů v souvislosti s žádostí o ustanovení zástupce vznesené v podání ze dne 24. 5. 2010. Krajský soud postoupil tento přípis Nejvyššímu správnímu soudu, který posléze usnesením č. j. Na 221/2010-3 ze dne 7. 9. 2010 vyzval stěžovatele k odstranění vady návrhu, spočívající v nedostatečné specifikaci věci, k níž se jeho návrh vztahoval. Stěžovatel na výzvu reagoval přípisy ze dne 19. 9. 2010 a 20. 9. 2010, jimiž však dle názoru Nejvyššího správního soudu vytýkanou vadu neodstranil, proto Nejvyšší správní soud usnesením č. j. Na 221/2010-10 ze dne 30. 9. 2010 návrh stěžovatele ze dne 2. 8. 2010 odmítl. Posledně uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností.
II.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Ústavní soud postup obecných soudů v projednávané věci přezkoumal, přičemž žádné pochybení, mající povahu porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nenalezl. Stěžovatel byl v usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Na 221/2010-3 ze dne 7. 9. 2010 poučen, jakým způsobem má odstranit vady svého podání ze dne 2. 8. 2010, což však ve stanovené lhůtě neučinil. Nejvyššímu správnímu soudu tedy nezbylo než jeho návrh odmítnout. Namítal-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti neúčinnost doručení některých písemností, resp. tvrdil-li, že obecné soudy těmto jeho námitkám nevěnovaly pozornost, nutno podotknout, že mu dle obsahu spisu byly veškeré relevantní písemnosti fakticky doručeny, tzn. stěžovatel je převzal a také na ně reagoval. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasil se způsobem, jímž mu obecné soudy písemnosti doručovaly (dle názoru stěžovatele užívaly obecné soudy při doručování nesprávné obálky), tak neměla žádný dopad na možnost uplatňování jeho procesních práv v předmětném řízení ani na jeho výsledek. Námitka, že obecné soudy svým postupem stěžovateli znemožnily žádat o ustanovení právního zástupce, rovněž neobstojí, neboť jeho podání bylo v tomto ohledu neurčité a stěžovatel ani k výzvě Nejvyššího správního soudu nápravu nezjednal. Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu