ECLI:CZ:US:2011:4.US.3570.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3570/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. H. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010 č. j. 30 Cdo 942/2009-165, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. září 2008 č. j. 1 Co 181/2007-99 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2007 č. j. 23 C 98/2006-34, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. června 2007 č. j. 23 C 98/2006-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. prosince 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka namítala, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost stran v řízení před soudem dle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny a byl narušen ústavní princip právního státu vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhala, aby bylo určeno, že žalovaná notářka zasáhla do práva stěžovatelky na ochranu osobnosti, když dne 10. května 2005 bez vědomí a souhlasu stěžovatelky vstoupila do bytu stěžovatelky v obci B. a provedla v jejím bytě domovní prohlídku a soupis věcí pod záminkou provedení úkonu dle §78a o. s. ř., resp. §79 odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, čímž závažným způsobem narušila soukromou sféru stěžovatelky a snížila její důstojnost. Za způsobenou nemajetkovou újmu stěžovatelka požadovala náhradu nemajetkové újmy 200 000,- Kč. Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace, aniž by se jí dále věcně zabýval. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když se plně ztotožnil s právním hodnocením a posouzením věci krajským soudem. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelkou podané odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že s vyřízením své žaloby, včetně dovolání, tak jak byly tyto projednány obecnými soudy, nesouhlasí. Soudům vytýká, že se jejími výtkami nezabývaly a neměly snahu přehodnotit své právní názory. Proto stěžovatelka požaduje, aby Ústavní soud přezkoumal, zda-li v případě rozhodování soudů v její věci nedošlo jednak k výkladové "svévoli" nesprávnou aplikací notářského řádu a dále ke zřejmé ignoraci existující judikatury týkající se posuzování odpovědnosti notáře za škodu vzniklou při jeho činnosti v rámci výkonu notářského úřadu. Pochybení odvolacího soudu pak stěžovatelka spatřuje v tom, že se odmítl zabývat nastolenou právní otázkou, ačkoliv tato jím dosud nebyla vyřešena. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropského soudu") ve věci Palic (správně Paljic) proti Německu, na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 470/97 a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 551/2006.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K obsahu ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatelka v podstatě polemizuje se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu, argumentaci dovolacího soudu tak, jak je rozvedena v odůvodnění napadeného rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, přičemž úvahy tohoto soudu neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (srov. rozhodnutí Evropského soudu ve věci A. B. proti Slovensku, 2003 in http://www.echr.coe.int/echr v databázi HUDOC) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudy řádně hájila. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu