ECLI:CZ:US:2011:4.US.3594.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3594/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele J. Z., zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem Pavelčákova 6/11, Olomouc, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 63/2010-29 ze dne 4. 8. 2010 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 38 Cad 32/2008-20 ze dne 20. 4. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 16. 12. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal jednak zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") č. j. 38 Cad 32/2008-20 ze dne 20. 4. 2010, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele, aby mu byl za účelem podání kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu č. j. 38 Cad 32/2008-16 ze dne 2. 2. 2010 ustanoven zástupce z řad advokátů, a jednak zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 63/2010-29 ze dne 4. 8. 2010, jímž byla kasační stížnost proti usnesení krajského soudu č. j. 38 Cad 32/2008-20 ze dne 20. 4. 2010 zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutí obecných soudů byla nezákonná a bylo jimi porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, právo na přístup k soudu a právo na právní pomoc. Obecné soudy odůvodnily zamítnutí žádosti o ustanovení právního zástupce tím, že stěžovatel nevyplnil soudem zaslaný formulář o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, toto tvrzení však neodpovídalo skutečnosti, neboť stěžovatel ve lhůtě soudem stanovené, tzn. dne 31. 3. 2010, podal vyplněný formulář na podatelně Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci. Jak však vyplynulo z následného šetření, tento formulář byl krajským soudem omylem založen k jiné spisové značce. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel rovněž v tom, že v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 38 Cad 32/2008-20 ze dne 20. 4. 2010 požádal o ustanovení právního zástupce a současně o dodatečnou lhůtu k doplnění kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud však na tuto žádost nikterak nereagoval a kasační stížnost zamítl. Tím mimo jiné stěžovateli znemožnil svou stížnost dále rozvést. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 63/2010-29 ze dne 4. 8. 2010 a usnesení krajského soudu č. j. 38 Cad 32/2008-20 ze dne 20. 4. 2010 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla, s výjimkou níže uvedenou, přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti je ovládáno zásadou subsidiarity, jež zakládá stěžovateli povinnost pokusit se nejprve odstranit zásah do svých ústavně zaručených práv cestou opravných prostředků v systému obecného soudnictví a teprve po jejich vyčerpání se může obrátit na Ústavní soud (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Podmínka vyčerpání opravných prostředků přitom není chápána toliko formálně, nýbrž je třeba, aby stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv v opravném prostředku, alespoň rámcově, namítl. Stěžovatel nicméně ve své kasační stížnosti neuvedl, že nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že nedoložil své majetkové a výdělkové poměry, resp. že včas nepředložil vyplněný příslušný dotazník. Jestliže tuto námitku stěžovatel vznesl až v ústavní stížnosti, nemohl se jí Ústavní soud, s ohledem na již zmíněnou zásadu subsidiarity, věcně zabývat a ústavní stížnost byla proto v této části nepřípustná.
Pokud jde o postup Nejvyššího správního soudu v řízení o kasační stížnosti, námitky stěžovatele zřejmě plynuly ze skutečnosti, že svým úkonům přikládal jiný význam než jak se tyto jevily Nejvyššímu správnímu soudu. Skutečnost, že stěžovatel žádal o ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu č. j. 38 Cad 32/2008-20 ze dne 20. 4. 2010 a o poskytnutí lhůty k doplnění podání vyplynula až z obsahu ústavní stížnosti, ze samotné kasační stížnosti zřejmá nebyla. Stěžovatel totiž ve své kasační stížnosti neuvedl, pro které řízení mu má být právní zástupce ustanoven, a které podání chce dále doplnit. Nejvyšší správní soud za těchto okolností posoudil podání stěžovatele tak, že se tento domáhá přehodnocení napadeného rozhodnutí krajského soudu a požaduje, aby mu byl ustanoven zástupce pro řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu č. j. 38 Cad 32/2008-16 ze dne 2. 2. 2010. Tento výklad se jevil vzhledem k okolnostem případu jako logičtější, neboť dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nemusí být stěžovatel právně zastoupen, směřuje-li kasační stížnost proti zamítavému rozhodnutí ve věci ustanovení právního zástupce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 27/2004-41, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 486/2005), tzn. v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu č. j. 38 Cad 32/2008-20 ze dne 20. 4. 2010 nebylo třeba právního zástupce ustanovovat. Na základě této interpretace procesního úkonu stěžovatele pak Nejvyšší správní soud dále postupoval, přičemž z hlediska ústavněprávního mu v tomto ohledu nelze nic vytknout.
Krom toho bylo ze spisu krajského soudu sp. zn. 38 Cad 32/2008, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal, zjištěno, že usnesením tohoto soudu č. j. 38 Cad 32/2008-46 ze dne 9. 11. 2010 byl stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu č. j. 38 Cad 32/2008-16 ze dne 2. 2. 2010 ustanoven zástupce z řad advokátů. Za těchto okolností je zřejmé, že napadená rozhodnutí se v právní sféře stěžovatele významněji negativně neprojevila a již z tohoto důvodu by i případné konstatování jejich protiústavnosti mělo toliko akademický charakter.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu