ECLI:CZ:US:2011:4.US.3607.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3607/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. T., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, AK se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2009 čj. 12 Co 795/2008-430 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 10. 2008 čj. 9 C 188/99-413 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 15. 12. 2010 se J. T. (dále jen "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o náhradu škody na zdraví.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 9 C 188/99 vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatel se žalobou ze dne 1. 6. 1999 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu obrany náhrady škody na zdraví.
Dne 9. 10. 2008 nalézací soud řízení částečně zastavil ohledně částky 226.776 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu v rozsahu uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 171.446 Kč zamítl (výrok II.), žalobu o zaplacení částky 128.492,70 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III.), žalovanému uložil povinnost platit žalobci ve stanovené lhůtě další částku ve výši 1.763 Kč měsíčně, počínaje 1. 10. 2008 (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.).
Dne 1. 4. 2009 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 9. 10. 2008 v napadených výrocích II., III. a V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dne 23. 9. 2010 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 1. 4. 2009 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Konstatoval, že právní názor odvolacího soudu, potažmo nalézacího soudu, ohledně základu pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě, byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a přípustnost dovolání nezakládal. Dále uvedl, že stěžovatel v dovolání blíže nekonkretizoval námitku vady řízení při zjišťování skutkového stavu; dovolací soud sice k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.], přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") ve spojení se základními právy dle Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), garantovanými též v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Protiústavní vady spatřoval v porušení "práva na nestranný a spravedlivý proces a práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny."
V části III. ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a vyslovil nesouhlas s hodnocením v řízení učiněných důkazů a právním posouzením své věci obecnými soudy. Namítl, že nalézací soud rozhodl nesprávně, když žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu byla nesprávná, stejně jako jejich tvrzení, že v průběhu řízení řádně nespolupracoval a předkládal listinné důkazy až po opakovaných urgencích. Rozhodnutí dovolacího soudu dle jeho přesvědčení mělo po právní stránce zásadní význam.
Nalézací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti bylo přesvědčení stěžovatele, že projednávaná věc byla obecnými soudy nesprávně právně posouzena, čímž došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatele rozhodovaly nalézací, odvolací i dovolací soud, a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny proces vedený před těmito soudy (zejména ovšem před soudem nalézacím a soudem odvolacím) měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě oběma stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelem uplatněné majetkové nároky jsou zčásti nedůvodné, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.
Jak bylo již výše naznačeno, dovolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 23. 9. 2010 uvedl, že samotné vady řízení přípustnost dovolání nezakládají. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na závěry vyplývající z jeho nálezů ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (Sb. n. u., sv. 37, str. 355), ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 2884/08 (http://nalus.usoud.cz), ze dne 21. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2533/07 (http://nalus.usoud.cz) a ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2117/09 (http://nalus.usoud.cz). V projednávaném případě však nutno konstatovat, že stěžovatel se o jakékoliv otázce procesní povahy mající judikatorní přesah v ústavní stížnosti nezmínil a její případnou formulaci nelze dovodit ani z obsahu spisu vyžádaného Ústavním soudem. Samo rozhodnutí dovolacího soudu nadto nebylo ústavní stížností napadeno.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu