ECLI:CZ:US:2011:4.US.361.11.1
sp. zn. IV. ÚS 361/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2011 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky HYTOS OSTRAVA - VÍTKOVICE, spol. s r. o., se sídlem Pohraniční 27, Ostrava - Vítkovice, právně zastoupené JUDr. Petrem Kamenčákem, advokátem se sídlem Dvořákova 26, Ostrava, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3931/2010-213 ze dne 24. 11. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 7. 2. 2011 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3931/2010-213 ze dne 24. 11. 2010, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 Cm 328/2003-136 ze dne 13. 2. 2009, a to ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 196.749,- Kč, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 231/2009-180 ze dne 27. 4. 2010 v potvrzujícím výroku ve věci samé ohledně téže částky.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti v prvé řadě vyjádřila k podmínkám přípustnosti svého návrhu, když poukázala na skutečnost, že právní názor vyslovený Nejvyšším soudem je pro soud prvního stupně i odvolací soud závazný a případné dovolání bude nepochybně odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je tak de facto posledním procesním prostředkem k ochraně práv stěžovatelky. Pro případ, že by se Ústavní soud s touto argumentací neztotožnil, odkázala stěžovatelka na ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu [dle následné argumentace zjevně míněno ustanovení §75 odst. 2 písm. a) téhož předpisu] s tím, že její ústavní stížnost splňuje podmínku podstatného přesahu jejích vlastních zájmů, neboť i když v projednávané věci jde o výklad zákona, který již neplatí (zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), řízení zahájená v době jeho účinnosti stále probíhají. Dle názoru stěžovatelky problematika řešená v napadeném rozhodnutí odpovídá z hlediska svého obsahu a významu požadavku "obecného důsledku rozhodnutí o dotčeném základním právu", jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 16/96.
Nejvyšší soud v rozhodnutí napadeném ústavní stížností posuzoval právní otázku, zda má být na vyrovnací řízení použito ustanovení §63 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání") ve znění před nebo po 25. 10. 2000 a zda i dle právní úpravy účinné do 24. 10. 2000 splněním potvrzeného vyrovnání zanikla dlužníku povinnost plnit neuspokojený závazek ve vztahu k věřiteli, který se do vyrovnání nepřihlásil. Jmenovaný soud dospěl, s odvoláním na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1693/2008 ze dne 8. 9. 2010, k závěru, že je v nyní projednávané věci třeba aplikovat, vzhledem k datu vydání usnesení o povolení vyrovnání, ustanovení §63 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání ve znění účinném do 24. 10. 2000, nicméně že i v takovém případě platí, že pohledávka věřitele, který se do vyrovnání nepřihlásil, zanikla. Stěžovatelka považovala takový výklad za rozporný s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše.
II.
Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání.
Institut ústavní stížnosti je založen na principu subsidiarity, tzn. platí, že ústavní stížnost je přípustná pouze tehdy, jestliže stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 290/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 34, str. 321 a násl., usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 125/06, publikováno tamtéž, svazek 40, usnesení č. 4, str. 781 a násl., nejnověji pak např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10, II. ÚS 2948/10 a III. ÚS 256/11, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí
Zákon o Ústavním soudu stanoví, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nebo v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Ani jedno z výše uvedených ustanovení nebylo možno na projednávanou věc aplikovat. Pokud jde o situaci předvídanou ustanovením §75 odst. 2 písm. b), stěžovatelka žádné argumenty, které by mohly svědčit pro případnou aplikaci tohoto ustanovení v ústavní stížnosti neuvedla. Co se týče ustanovení §75 odst. 2 písm. a), Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti za situace, kdy tato podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba, jako výjimku z obecného pravidla, vykládat restriktivně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 19, str. 159 a násl.). Z judikatury Ústavního soudu se podává, že naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje především v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 16/96, publikované tamtéž., svazek 7, usnesení č. 1, str. 325 a násl, a nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/98, publikovaný pod č. 281/1998 Sb.), nebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává potíže či nejednotnost a vyžaduje novelizaci předpisů, případně kdy se jedná o věc, jež se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 38/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 35, str. 283 a násl.), nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 322/96, publikován tamtéž, svazek 9, nález č. 127, str. 161 a násl.) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 467/98, publikován tamtéž, svazek 13, nález č. 31, str. 221 a násl.). V projednávané věci se jednalo o spor o výklad ustanovení již zrušeného zákona o konkurzu a vyrovnání, nadto toliko ve vztahu k řízením, v nichž došlo k vydání usnesení o povolení vyrovnání přede dnem 25. 10. 2000. Předmětná právní otázka se sice potenciálně týká i dalších probíhajících sporů a v tomto ohledu tedy přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, nicméně dle názoru Ústavního soudu nedosahuje za daných okolností naplnění tohoto znaku takové intenzity, aby v něm bylo možno spatřovat přesah podstatný ve smyslu výše citované judikatury.
Jelikož stěžovatelka doposud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval a jelikož Ústavní soud neshledal důvod pro postup dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) téhož předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2011
Michaela Židlická
soudce zpravodaj