ECLI:CZ:US:2011:4.US.3639.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3639/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Města Trutnov, Slovanské náměstí 165, Trutnov, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. ledna 2010 č. j. 119 C 82/2009-117 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. září 2010 č. j. 21 Co 271/2010-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. prosince 2010, stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že mu bylo znemožněno, aby před soudem hájil řádně svá práva a soudy rozhodly v rozporu s obsahem jím předložených judikátů Okresního soudu v Jihlavě a Krajského soudu v Brně.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 119 C 82/2009 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatel se žalobou podanou dne 1. října 2008 ke Krajskému soudu v Hradci Králové domáhal po žalovaném Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen "žalovaný") zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 27 575,- Kč s přísl. v souvislosti s tím, že odstranil znehodnocené stromy situované na ulici Polská v Trutnově. Okresní soud v Hradci Králové (který je dle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. února 2009 č. j. Ncp 2827/2008-68 příslušný k projednání a rozhodnutí věci), rozsudkem ze dne 28. ledna 2010 č. j. 119 C 82/2009-117 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali odvolání jak žalovaný (do výroku o nákladech řízení ), tak i stěžovatel, který tvrdil že ve věci nelze aplikovat pouze ustanovení §14 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikací (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), nýbrž obecný právní předpis. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. září 2010 č. j. 21 Co 271/2010-145 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správné potvrdil, v části týkající se nákladů řízení, uložil stěžovateli povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem ve výši 15 828,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 15 468,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval argumentaci, kterou uvedl v průběhu soudního řízení před obecnými soudy. Soudům vytýkal, že ne přesně zhodnotily daný stav, vycházely z nesprávných judikátů, neumožnily mu argumentaci listinnými materiály - rozsudky Okresního soudu v Jihlavě a Krajského soudu v Brně. Stěžovatel napadl i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, neboť dle jeho názoru žalovaný jako příspěvková organizace státu disponuje obrovským majetkem, jakož i aparátem vyškolených úředníků, tedy i právníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů před soudy.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že tvrzení, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že by došlo k porušení tvrzených základních práv.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se závěry, ke kterým dospěly soudy v napadených rozhodnutích. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Z obsahu soudního spisu nebylo ani zjištěno, že by bylo obecnými soudy stěžovateli jakkoli bráněno v uplatňování jeho práv či předkládání listinných důkazů. Výklad aplikovaných ustanovení občanského zákoníku, zákona o pozemních komunikacích, zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, občanského soudního řádu považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelný. Argumentaci a úvahy ve věci rozhodujících soudů tak, jak jsou rozvedeny v odůvodnění napadených rozhodnutí, neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné uvedenou argumentaci opakovat a toliko na ni odkazuje.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") chráněných základních práv.
Nelze než uzavřít, že závěry ve věci rozhodujících soudů byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), které by měly za následek porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Z důvodu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, Ústavní soud již nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vady podání, která spočívala v tom, že stěžovatel nebyl v souladu s ustanovením §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, zastoupen advokátem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. ledna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu