ECLI:CZ:US:2011:4.US.3650.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3650/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci J. K., právně zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Nezvalem, Týnská 21, Praha 1, proti "Opakovanému podání - sdělení, vypracovanému Vrchním státním zastupitelstvím v Praze" (patrně ze dne 2. 11. 2010, č.j. 1 VZN 2659/2010-28) a o návrhu na konstatování, že došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele vyplývajících z čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čímž by Ústavní soud zavázal příslušné orgány začít se jeho věcí zabývat ve smyslu ustanovení §158 odst. 1 tr. ř., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 12. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož vyslovil v záhlaví formulovanou žádost.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní soud se v předmětném případě zabýval napadeným úkonem výkonné moci, tedy sdělením Vrchního státního zastupitelství v Praze, kterým reagovalo na opakované podání stěžovatele. Vzhledem k tomu, že tímto aktem je stěžovateli sdělováno, že byla jeho věc postoupena Městskému státnímu zastupitelství v Praze k vyhodnocení, nejedná se dle náhledu Ústavního soudu o individuální právní akt, kterým by docházelo ke vzniku, změně či zániku práv stěžovatele. Jedná se toliko o sdělení bez přímého dopadu do veřejných subjektivních práv stěžovatele.
Domáhá-li se dále stěžovatel svým návrhem konstatování zásahu do jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čímž by došlo dle stěžovatele k zavázání příslušných orgánů začít se jeho věcí zabývat ve smyslu ustanovení §158 odst. 1 tr. ř., Ústavní soud k tomu odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, dle níž uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Zahájení a vedení trestního stíhání je věcí státu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů v souladu s čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny. Trestní oznámení nemá v rámci českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. i §1 odst. 2 trestního řádu). Z této možné pomoci fyzických a právnických osob orgánům veřejné moci k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů (viz §1 odst. 1 trestního řádu) však nelze dovozovat aktivní legitimaci fyzických a právnických osob k zahajování trestního řízení proti jinému, o což stěžovatelka zjevně usiluje. Ústavně zaručené právo jednotlivce na to, aby byl jiný trestně stíhán, totiž neexistuje.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu