ECLI:CZ:US:2011:4.US.3663.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3663/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. K. H., zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, AK se sídlem Matoušova 515/12, 150 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2010 čj. 39 Co 23/2010-143, výroku II., takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž po zrušení rozsudku soudu prvého stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení bylo nařízeno, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce téhož soudu.
Stěžovatel stručně zrekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení, ve kterém Obvodní soud pro Prahu 6 opakovaně zamítl žalobu obchodní společnosti JARKA PLUS, spol. s r. o., proti žalovanému stěžovateli. V pořadí druhý rozsudek Městský soud v Praze shora označeným usnesením zrušil s tím, že věc má projednat a rozhodnout jiný soudce. Stěžovatel namítl, že rozhodnutí o změně soudce městský soud neodůvodnil, takže nelze zjistit, jaké konkrétní důvody vedly k naplnění zákonné dikce ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř. S odkazem na právní závěry vyplývající z nálezu sp. zn. IV.ÚS 956/09 stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že citované ustanovení nemělo být v jeho věci vůbec aplikováno, neboť pokud lze vysledovat z odůvodnění usnesení městského soudu, důvodem ke změně soudce mělo být nedodržení závazného právního názoru obvodním soudem. Podle stěžovatele však městský soud nevyjádřil v předchozím zrušovacím usnesení žádný závazný právní názor, ale dal obvodnímu soudu pokyn jak postupovat v dalším řízení (poučit žalobkyni podle §118a o. s. ř., doplnit dokazování a následně rozhodnout). Tyto procesní pokyny obvodní soud dodržel a svůj právní závěr vyjádřil v rozsudku, kterým žalobu zamítl. Šlo tedy o výraz nezávislého soudního rozhodování, který, pokud ho odvolací soud nesdílel, nebyl důvodem pro změnu soudce.
Stěžovatel ponechal na úvaze Ústavního soudu, jak rozhodne o náhradě nákladů. S ohledem na svoje majetkové a osobní poměry však navrhl, aby, nebude-li jeho ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud rozhodl podle ustanovení §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), že náklady jeho právního zastoupení ve výši 2 700 Kč uhradil stát.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 27 C 187/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že rozsudkem ze dne 23. 2. 2007 čj. 27 C 187/2004-67 ve znění opravného usnesení ze dne 23. 4. 2007 obvodní soud po provedeném dokazování zamítl žalobu o zaplacení částky 5 500 000 Kč z titulu odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy uzavřené se stěžovatelem, který byl v době uzavření smlouvy správcem konkurzní podstaty úpadce obchodní společnosti GLASS-ART CZ, s. r. o. Obvodní soud dospěl k závěru, že po zrušení konkurzu na majetek úpadce přešla pohledávka žalobkyně na společnost GLASS-ART CZ, a žalovaný stěžovatel tak ztratil věcnou pasivní legitimaci. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 1. 2008 čj. 39 Co 248/2007-89 rozsudek obvodního soudu zrušil. Uvedl, že pasivní legitimace žalovaného není vázána na funkci správce konkurzní podstaty, a upozornil, že v průběhu odvolacího řízení žalobkyně změnila právní důvod uplatněného nároku a požadovala plnění z titulu náhrady škody, což je postup, který není za okolností daného případu vyloučen.
Obvodní soud v pokračujícím řízení připustil změnu žaloby, po poučení právního zástupce žalobkyně podle §118a odst. 1, 3 doplnil dokazování a poté (po poučení podle §119a o. s. ř.) žalobu rozsudkem ze dne 13. 6. 2008 čj. 27 C 187/2004-111 zamítl s tím, že žalovaná i přes poučení nebyla schopna uvést, jaké právní povinnosti žalovaný porušil, a dále dovodil, že nárok na náhradu škody je promlčený, neboť žalobkyně skutek vymezila ke dni 4. 12. 2001, avšak nárok poprvé vznesla až v doplnění odvolání 13. 4. 2007. K odvolání žalobkyně Městský soud ústavní stížností označeným usnesením rozsudek obvodního soudu zrušil, věc vrátil soudu k dalšímu řízení (výrok I.) a nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce téhož soudu (výrok II.). Městský soud nepovažoval závěr o zamítnutí žaloby pro promlčení za správný, neboť dle jeho názoru pouhá změna v právní kvalifikaci skutku nemohla představovat změnu žaloby, a proto byla-li žaloba podaná dne 16. 5. 2003, bylo třeba vycházet při hodnocení promlčení z tohoto data. Městský soud vytkl obvodnímu soudu, že se žalobou věcně nezabýval, a nedodržel tak jeho závazný právní názor; vzhledem k tomu, že soudce, který věc rozhodoval v prvním stupni, se opakovaně dopustil závažných procesních pochybení a odchýlil se od prezentovaných závěrů odvolacího soudu, nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Z argumentace stěžovatele je zřejmý jeho nesouhlas s aplikací a interpretací §221 odst. 2 o. s. ř., které je procesním ustanovením umožňujícím odvolacímu soudu, aby za stanovených podmínek nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný senát či samosoudce nalézacího soudu.
Ústavní soud v této souvislosti považuje za potřebné obecně připomenout, že právo činit výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecnému soudu. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, pokud jde o porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). O žádný z uvedených případů se však v dané věci nejednalo. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 je zřejmé, že odvolací soud korigoval právní závěry nalézacího soudu opakovaně, poprvé při posouzení pasivní legitimace žalovaného stěžovatele a podruhé při hodnocení změny žaloby. Stran pasivní věcné legitimace dal odvolací soud ve svém usnesení z ledna 2008 najevo, že je u žalovaného stěžovatele dána, neboť není vázána na funkci správce konkurzní podstaty, a tímto názorem zavázal nalézací soud v dalším řízení. Obvodní soud poté znovu žalobu zamítl (z důvodu promlčení nároku), to však dle názoru odvolacího soudu opět nesprávně, neboť návrh žalobkyně učiněný v odvolacím řízení nebyl změnou žaloby, ale pouhou změnou v právní kvalifikaci skutku.
V nálezu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. IV.ÚS 956/09 (dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz), na který stěžovatel odkázal, Ústavní soud vyložil, že významem ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř. jako celku je především "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem, zejména je-li vysoce pravděpodobné, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. V citovaném nálezu dal najevo, že jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko, a to i pokud jde o procesní otázky, měl by se soud přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu (srov. odst. 32.), a dotkl se i projednání věci v přiměřené lhůtě - půl roku po podání žaloby (srov. odst. 35.). Stěžovatelova věc se tak výrazně odlišuje tím, že řízení bylo zahájeno žalobou podanou v květnu 2003 a nebylo ukončeno z důvodu opakovaných pochybení nalézacího soudu.
Ústavní soud má za to, že pokud Městský soud v Praze opřel svůj závěr o nedodržení závazného právního názoru nalézacím soudem a o existenci závažných vad v řízení o konkrétní zjištění a přiměřeně ho odůvodnil, pak aplikaci ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř. nelze považovat za libovůli v rozhodování soudu, jak tvrdil stěžovatel. Posouzení existence vady řízení a významu její závažnosti pro pokračování v dalším řízení je právním vyhodnocením určité skutečnosti, kterou provádí obecný soud, a i při respektování požadavku restriktivního výkladu kompetence odvolacího soudu k odnětí věci původně určenému soudci lze mít za to, že aplikaci citovaného ustanovení lze v projednávané věci akceptovat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
K nákladům řízení před Ústavním soudem je třeba uvést, že si je podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu hradí účastník. Podle §62 odst. 4 citovaného zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit účastníku nebo vedlejšímu účastníku řízení, aby jinému účastníku řízení zcela nebo zčásti nahradil jeho náklady řízení, náhradu nákladů zastoupení státem upravuje ustanovení §83 citovaného zákona. K aplikaci ustanovení §62 odst. 4 Ústavní soud neshledal s ohledem na výsledek řízení prostor; nadto k uložení povinnosti náhrady nákladů řízení přikračuje toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech; náhradu nákladů zastoupení podle ustanovení §83 lze přiznat pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta, což se však v projednávané věci stalo. Ústavní soud proto návrhu nevyhověl a odmítl ho podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu