ECLI:CZ:US:2011:4.US.3721.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3721/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti K. P., zastoupené Mgr. et Mgr. Ondřejem Teplým, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010 č. j. 20 Cdo 3563/2010-63, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009 č. j. 27 Co 291/2009-12 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 1. 2009 č. j. 14 Nc 275/2009-6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na život, zaručeného jí čl. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na zachování její lidské důstojnosti podle čl. 10 Listiny a práva na nezbytnou pomoc při zajištění základních životních podmínek v hmotné nouzi, ve smyslu čl. 30 odst. 2 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 23. 1. 2009 č. j. 14 Nc 275/2009-6 nařídil podle vykonatelného rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, Územní pracoviště Kolín, (dále jen "VZP") ze dne 15. 5. 2005 č. 4240500542 a č. 2140500541 k uspokojení pohledávky VZP v důsledku nedoplatku na zdravotním pojištění ve výši 62.150,50 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek stěžovatelky. Stěžovatelkou podané odvolání Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2009 č. j. 27 Co 291/2009-12 odmítl a podané dovolání bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 26. 10. 2010 č. j. 20 Cdo 3563/2010-63 odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř.").
3. Stěžovatelka napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že v souvislosti s nařízením exekuce tyto nezohlednily její obtížnou sociální a zdravotní situaci. Exekuce je soudem ustanoveným exekutorem vedena prodejem její nemovitosti, která je vybydleným objektem v dezolátním stavu a pro účely bydlení zcela nevhodným, přesto však jde o její jediné obydlí. Stěžovatelka nevlastní žádný další majetek a majetkové poměry jí neumožňují obstarat si náhradní bydlení. Nařízená exekuce ji tak uvrhne do stavu bezdomovectví a dojde k porušení jejího základního práva na zachování lidské důstojnosti. Stěžovatelka přitom již od útlého věku trpí řadou zdravotních potíží a v posledním období se její zdravotní stav ještě zhoršil. Provedení exekuce může vést až k její fyzické likvidaci, v čemž spatřuje porušení jejího základního práva na život. Stěžovatelka si po většinu života obstarávala hmotné prostředky prostřednictvím své výtvarné a literární činnosti. V případě ztráty obydlí, kdy stěžovatelka nenaplňuje podmínky pro přiznání starobního důchodu, ztratí tak i jediný zdroj její obživy. Stěžovatelka si je vědoma, že způsob exekuce závisí od zvážení exekutora, tento je však povinen zvolit takový způsob, který není zřejmě nevhodný. Stěžovatelka považuje v tomto směru za neúčelné, aby postup exekutora nebyl korigován zásadou přiměřenosti. V jejím případě jsou navíc dány od samého počátku důvody pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť ve smyslu uvedeného ustanovení je dán "jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat", jímž je podle názoru stěžovatelky rozpor výkonu exekuce s právním řádem. Vzhledem k tomu, že obecné soudy svými rozhodnutími o nařízení exekuce shora uvedené skutečnosti nezohlednily, zasáhly tak do jejích základních práv a stěžovatelka proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 14 Nc 275/2009.
5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již vznesla v podaném odvolání a dovolání. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že obecné soudy se zmíněnými námitkami stěžovatelky zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatelka tyto námitky opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti.
6. Podstatou ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelky, že obecné soudy měly ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí zastavit s ohledem na její obtížnou sociální a zdravotní situaci, která se provedením exekuce ještě ztíží, a měly případně zvážit, zda exekutorem zvolený způsob výkonu rozhodnutí odpovídá zásadě přiměřenosti. Její námitky tak směřují proti postupu obecných soudů při výkladu a aplikaci ustanovení občanského soudního řádu. K uvedeným stěžovatelčiným námitkám Ústavní soud připomíná, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů, Ústavní soud není v tomto ohledu zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního práva". Ve vztahu k podústavnímu právu lze výklad a aplikaci obecných soudů hodnotit jako protiústavní, jestliže tyto nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež jsou v soudní praxi respektovány, resp. jež odpovídají všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud k napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu konstatuje, že oba soudy srozumitelně a logicky v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, že ve vykonávacím řízení již nelze uplatňovat případné námitky k věcné správnosti exekučního titulu, a dále vyložily, že při nařizování exekuce nejsou sociální a zdravotní poměry povinného subjektu podstatné, jak doložil Nejvyšší soud i s odkazem na svou ustálenou judikaturu. Pokud jde o způsob provedení výkonu rozhodnutí, pak tento obecné soudy ve svých rozhodnutích nestanovovaly, jak ostatně v ústavní stížnosti uvádí i stěžovatelka. Námitku přiměřenosti k postupu exekutora, jenž zvolil daný způsob exekuce, tak nelze vznášet ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů, jak ve svém rozhodnutí uvedl i Nejvyšší soud. Za uvedených okolností považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za výsledek právního posouzení věci v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu a argumenty uvedené v odůvodnění jejich rozhodnutí nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.
8. Pokud stěžovatelka uvádí, že realizace nařízené exekuce povede k porušení jejího práva na život, pak stěžovatelka k této námitce neuvádí žádnou konkrétní skutečnost, z níž by bylo možno dovozovat oprávněnost tohoto tvrzení, které tak spočívá pouze na subjektivním posouzení stěžovatelky a na obavě, že v případě exekuce jejího majetku nebude mít dostatek prostředků na svoji obživu. Jak Ústavní soud již dříve judikoval, například v usnesení sp. zn. II. ÚS 1108/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) "samo nařízení majetkové exekuce z podstaty věci nemůže do práva na život zasáhnout, neboť jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Listiny, má ochrana tohoto ústavně chráněného práva ryze veřejnoprávní charakter, které stát chrání nezávisle na vůli jedince, např. ustanoveními trestního zákona."
9. Dále stěžovatelka namítá porušení jejího práva na zachování lidské důstojnosti z důvodu obecnými soudy nařízené exekuce. Protože však taková situace doposud nenastala, bylo by předčasné zabývat se případným zásahem exekučního soudu do tohoto základního práva garantovaného článkem 10 odst. 1 Listiny (srov. obdobně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 286/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V případě stěžovatelkou tvrzeného porušení práva na nezbytnou pomoc při zajištění základních životních podmínek v hmotné nouzi, zaručeného čl. 30 odst. 2 Listiny, stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, v čem konkrétně toto porušení jejího základního práva spatřuje.
10. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu