ECLI:CZ:US:2011:4.US.415.10.1
sp. zn. IV. ÚS 415/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky Česká kancelář pojistitelů, se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem, BBH, advokátní kancelář, v. o. s., se sídlem Klimentská 1207/10, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 968/2008-208 z 26. 11. 2009, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 415/2007-169 z 16. 11. 2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 10 C 141/2006-135 z 11. 6. 2007, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví České republiky číslo 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dne 12. 2. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná tak, aby splňovala podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to (řečeno zjednodušeně), že soudy žalobci (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi) přiznaly zvláště na základě nemístné aplikace §7 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví České republiky číslo 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška" nebo "citovaná vyhláška") nepřiměřeně vysokou náhradu škody na zdraví, konkrétně náhradu za ztížení společenského uplatnění. Stěžovatelka se rovněž v této souvislosti domnívá, že citovaný §7 odst. 3 vyhlášky je svojí povahou protiústavní (soud ho neměl aplikovat), neboť ve svém důsledku dává soudu možnost konstituovat nárok na náhradu škody na zdraví. V tom ale stěžovatelka spatřuje zejména porušení článku 2 odst. 3 Ústavy, článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 90 Ústavy a ve svém důsledku též článku 36 Listiny.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí orgánů veřejné moci, resp. soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že stěžovatelka v rámci své ústavní stížnosti - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému přezkumu; aniž by se k tomu uchýlil, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Aplikace §7 odst. 3 citované vyhlášky je určována judikaturou - sám Nejvyšší soud přitom zjevně připouští aplikaci tohoto ustanovení ve dvou základních situacích: buď v situaci stěžovatelkou uváděné, kdy společenské uplatnění jedince před poškozením zdraví bylo výjimečné, anebo v situaci, kdy poškození zdraví jednotlivce je mimořádné. Na takovémto výkladu nelze shledávat nic protiústavního, ostatně druhou zmiňovanou situaci, kdy je správné aplikovat předmětné ustanovení, aproboval sám Ústavní soud ve své nálezové judikatuře - srov. přiměřeně nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03 ze dne 29. 9. 2005 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, str. 499)
Uvádí-li stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti, že citované ustanovení umožňuje soudu konstituovat nárok na náhradu škody, pak toto tvrzení není správné, a to už proto ne, že předmětná vyhláška se zabývá výší odškodnění. Nadto ze systematiky vyhlášky plyne, že její §3, §6 a §7 jsou ve vzájemném vztahu - míra odškodnění (nikoliv tedy nárok na odškodnění) se tak primárně neodvíjí ("nekonstituuje") od §7 ale od §3 citované vyhlášky.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Návrh na zrušení ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví České republiky číslo 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů, s ní spojený odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu; jde o návrh akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu