ECLI:CZ:US:2011:4.US.423.08.2
sp. zn. IV. ÚS 423/08
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 6. září 2011 sp. zn. IV. ÚS 423/08 ve věci ústavní stížnosti Ing. V. Ž. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. října 2004 č. j. 13 C 75/2004-14, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2005 č. j. 13 Co 67/2005-38 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2007 č. j. 25 Cdo 811/2006-57 vydaným v řízení o stěžovatelově žalobě vůči státu na náhradu škody způsobené nuceným omezením jeho vlastnického práva k nemovitosti v důsledku protizákonné a protiústavní regulace nájemného.
Výrok
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007 č. j. 25 Cdo 811/2006-57, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2005 č. j. 13 Co 67/2005-38 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 10. 2004 č. j. 13 C 75/2004-14 byla porušena stěžovatelova práva na ochranu majetku a na soudní ochranu zakotvená v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007 č. j. 25 Cdo 811/2006-57, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2005 č. j. 13 Co 67/2005-38 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 10. 2004 č. j. 13 C 75/2004-14 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 2. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
3. Účastníci v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasili s upuštěním od ústního jednání.
II.
4. Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal vůči České republice - Ministerstvu financí zaplacení částky 2 466 409 Kč jako náhrady za nucené omezení vlastnického práva k nemovitosti, a to v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2003. Stěžovatel poukazuje na to, že uvedeným postupem došlo téměř zcela k popření podstaty jeho vlastnického práva k domu, neboť stanovená maximální výše nájemného nepostačovala ani k úhradě nákladů na opravy a údržbu domu, natož ke generování přiměřeného zisku. V zamítavém rozsudku obvodní soud uvedl, že v zákonné úpravě práv a povinností vlastníka nemovitostí nelze spatřovat omezení vlastnického práva, za něž by vlastník mohl požadovat náhradu. Městský soud v potvrzujícím rozsudku uvedl, že od 20. 3. 2003 již výše nájemného není limitována žádným právním předpisem. Stát tak mohl dle odvolacího soudu způsobit škodu jen svojí nečinností, neboť nepřijal zákon o nájemném předpokládaný v ustanovení §696 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Ke vzniku škody tak mohlo dojít jen od 20. 3. 2003 do konce roku 2003. Dále odvolací soud konstatoval, že stěžovatel neprokázal příčinnou souvislost mezi škodou a nesprávným úředním postupem. Nejvyšší soud v odmítavém usnesení vyšel z toho, že nepřijetí určitého zákona není otázkou zásadního významu a že rozhodnutími soudů obou stupňů nebylo porušeno právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy neposkytly ochranu jeho právům a současně mu neumožnily se domáhat náhrady způsobené škody vůči České republice. Stěžovatel přitom vychází z toho, že jím uplatněný nárok postavil na náhradě za nucené omezení vlastnického práva, které vzniklo na základě protiústavních právních předpisů. Otázka příčinné souvislosti mezi činností státních orgánů, které vydaly protiústavní právní předpisy regulující výši nájemného, a způsobenou majetkovou újmou, je dle stěžovatele nepochybná. Nejedná se o regulaci přiměřenou a odůvodněnou, nýbrž regulaci, kterou stát přenášel své sociální funkce na stěžovatele jako na soukromou osobu. Obecné soudy se otázkou náhrady za nucené omezení vlastnického práva nezabývaly a neposkytly ochranu právům stěžovatele.
III.
5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti přednesl důvody, pro které považoval podané dovolání za nepřípustné.
6. Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozsudku a též pozdější judikaturu Ústavního soudu týkající se regulovaného nájemného.
7. Obvodní soud pro Prahu 1 považoval předmětnou ústavní stížnost za nedůvodnou a odkázal na závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. 25 Cdo 811/2006.
IV.
8. Po posouzení ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
9. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Stěžovatel se v předmětné ústavní stížnosti domáhá přiznání náhrady za omezení svého vlastnického práva k domu od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2003. Ve vztahu k uvedenému období je dle náhledu Ústavního soudu třeba zvolit dvojí argumentační linii, přičemž první se týká období od 1. 1. 1992 do 20. 3. 2003 a druhá se vztahuje k období od 20. 3. 2003 do 31. 12. 2003.
11. V ústavní stížností napadeném usnesení dospěl nalézací soud k závěru, podle něhož stanovení maximální ceny nájemného není tím omezením vlastnického práva, které má na mysli Listina ve svém čl. 11. Vychází přitom ze závěru, že hranice vlastnického práva jsou dány zákonem a pouze a jedině v těchto mantinelech lze vlastnické právo naplňovat, a to včetně určení maximální výše nájemného. Naproti tomu Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.) konstatoval, že nalezení přesné hranice, odkdy již není možné považovat omezení vlastnického práva v důsledku regulace nájemného za ústavně konformní, je sice složité, nicméně na základě citované judikatury lze dospět k závěru, že je tomu tak nejméně od roku 2000. Z toho důvodu je pak třeba se v každém konkrétním případě zabývat otázkou, zda v rozhodném období, k němuž stěžovatel upíná svůj nárok, nedocházelo v důsledku regulace nájemného k tzv. kvalifikovanému omezení (srov. body 16 a násl. stanoviska) vlastnického práva, jež by bylo lze považovat za jeho nucené omezení ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Jinými slovy řečeno, obecné soudy by měly postupovat dle zásad nastíněných v bodě 22 výše citovaného stanoviska Ústavního soudu a zabývat se tím, zda s ohledem na místní a časové poměry nedošlo k zásahu do základního práva stěžovatele. Jedná se zde v podstatě o posouzení míry disproporce mezi regulovaným a tržním nájemným, což by mělo také najít svůj odraz v řádném odůvodnění rozhodnutí.
12. Co se týče druhé argumentační linie, tedy časového období od 20. 3. 2003 do 31. 12. 2003, vyšly obecné soudy zcela správně ze skutečnosti, že výše nájemného nebyla v té době regulována žádným právním předpisem. Stěžovatel se tak mohl domáhat zvýšení nájemného prostřednictvím žaloby na zvýšení nájemného, a to s účinností ex tunc ke dni podání žaloby. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odpovědnost státu je zde vyvozována subsidiárně. Jinými slovy řečeno, náhrada škody za toto období by náležela stěžovateli pouze v případě, kdy by soud nedostál své povinnosti rozhodnout o zvýšení nájemného ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.). Z ústavní stížnosti a ani z vyžádaného soudního spisu přitom nevyplývá, že by se stěžovatel v řízení před obecnými soudy v tomto období zvýšení nájemného domáhal, a proto mu ve věci náhrady škody nelze přisvědčit.
13. Závěrem lze tedy shrnout, že obecné soudy pochybily, pokud se nezabývaly tím, zda omezení vlastnického práva stěžovatele od 1. 1. 1992 do 20. 3. 2003 nenabylo takové intenzity, jež by bylo lze považovat za zásah do základních práv ve smyslu čl. 11 odst. 4. Listiny. Uvedené závěry se pak vztahují též na rozhodnutí odvolacího soudu, který se ve své argumentaci zaměřil na odpovědnost státu za nepřijetí právního předpisu, ovšem otázku nuceného omezení vlastnického práva ponechal stranou.
14. Výše uvedené skutečnosti pak vedou Ústavní soud k závěru, že Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 1 právo stěžovatele na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy nerespektovaly.
15. Pokud se týká napadeného usnesení Nejvyššího soudu, tak po kasačním nálezu Ústavního soudu, jímž se ruší rozsudky nalézacího a odvolacího soudu, vzniká zcela nová procesní situace, s níž se bude muset Nejvyšší soud eventuálně znovu vypořádat v případě, že některý z účastníků by po novém rozhodnutí nalézacího, resp. odvolacího soudu toto rozhodnutí opětovně napadl dovoláním. Z uvedeného důvodu pak Ústavní soud přistoupil též ke kasaci i usnesení Nejvyššího soudu.
16. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.