ECLI:CZ:US:2011:4.US.430.10.1
sp. zn. IV. ÚS 430/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti K. B., JUDr. Julií Xinopulosovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Olomouci, Kateřinská 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2009 č. j. 6 Tdo 628/2009-604, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 5. 2. 2009 č. j. 6 To 612/2008-575 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 8. 2008 č. j. 34 T 157/2007-500, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 8. 2008 č. j. 34 T 157/2007-500 uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), spáchaného ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. z. a pro výkon trestu odnětí svobody byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatelem podané odvolání Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 5. 2. 2009 č. j. 6 To 612/2008-575 zamítl. Taktéž podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2009 č. j. 6 Tdo 628/2009-604 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), odmítnuto.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Stěžovatelem navrhovaní svědci nebyli nalézacím soudem bez adekvátního odůvodnění vyslechnuti. Toto pochybení pak sice napravil odvolací soud‚ který tyto svědky vyslechl, nicméně je označil za nevěrohodné a uzavřel, že doplnění dokazování nepřineslo žádné relevantní skutečnosti. Stěžovatel v průběhu trestního řízení opakovaně uváděl, že to nebyla jeho osoba‚ která organizovala či dokonce řídila jakoukoli trestnou činnost v souzené věci. Jediným důkazem pro uznání stěžovatelovy viny byly výpovědi spoluobviněných, kteří se však tímto způsobem snažili přenést trestní odpovědnost na jeho osobu. Výpověď spoluobviněného J. Ch. pak podle názoru stěžovatele výpovědím ostatních obviněných nekorespondovala a naopak přisvědčovala tvrzením stěžovatele. Soudy výpověď spoluobviněných navíc hodnotily i z pohledu trestní minulosti stěžovatele. V daném trestním řízení tak došlo k porušení základní zásady trestního řízení, a to zásady in dubio pro reo. Stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 34 T 157/2007 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, a Okresního soudu ve Zlíně.
5. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, ve svém vyjádření plně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 5. 2. 2009.
6. Okresní soud ve Zlíně ve svém vyjádření pouze uvádí, že s argumentací uvedenou stěžovatelem v ústavní stížnosti nesouhlasí.
7. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, a Okresního soudu ve Zlíně k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, jíž se bránil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a v podaném odvolání a dovolání, a s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly (č.l. 522-3, 591-2). Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.
9. Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele k hodnocení provedených důkazů. K těmto jeho námitkám Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy České republiky vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. K základní námitce stěžovatele, spočívající v nesouhlasu s hodnocením výpovědí jeho spoluobviněných obecnými soudy, což byl podle jeho názoru jediný důkaz jeho viny, Ústavní soud zjišťuje, že se jak nalézací, tak i odvolací soud velmi podrobně zabývaly všemi provedenými důkazy a podílem jednotlivých obviněných na spáchané trestné činnosti. Na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, doplněného i o zjištění odvolacího soudu, jež učinil na základě stěžovatelem navrhovaného doplnění dokazování, oba obecné soudy dospěly k jednoznačnému závěru o stěžovatelově vině ze spáchání předmětného trestného činu.
10. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází v úvahu pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).
11. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování opravňující soudy rozhodnout. Obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily při vyvození právního závěru o vině stěžovatele. Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti libovůli v postupu obecných soudů, svědčící o porušení základních práv a svobod stěžovatele, jež by odůvodňovala jeho zásah, neshledal. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jehož má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. Napadená rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, tak nevybočila z mezí ústavnosti. Stěžovatel pro svůj nesouhlas se závěry obecných soudů neuvádí prakticky žádné relevantní ústavněprávní argumenty, jimiž by se mohl Ústavní soud zabývat, a které by přisvědčovaly stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu