Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 31.01.2011, sp. zn. IV. ÚS 433/10 [ nález / FORMÁNKOVÁ / výz-3 ],paralelní citace: N 9/60 SbNU 89 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:4.US.433.10.1
Neprovedení důkazu získaného výpisem z obchodního rejstříku
Právní větaInformace získané z obchodního rejstříku nelze považovat za skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti. Pokud z těchto informací soud vychází ve svém rozhodnutí, je pro naplnění práva účastníků řízení na spravedlivý proces nutno řádně provést důkaz výpisem z tohoto rejstříku a účastníkům musí být poskytnuta možnost se k takovému důkazu vyjádřit. Tak tomu ovšem v projednávaném případě v řízení před soudem prvního stupně nebylo a toto porušení práva na spravedlivý proces nenapravil ani odvolací soud, který se navíc s námitkou, kterou stěžovatel proti tomuto postupu soudu prvního stupně brojil, nijak nevypořádal. Tímto postupem nejenže nenapravil pochybení soudu prvního stupně, ale též sám zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
ECLI:CZ:US:2011:4.US.433.10.1
sp. zn. IV. ÚS 433/10NálezNález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 31. ledna 2011 sp. zn. IV. ÚS 433/10 ve věci ústavní stížnosti V. F. proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3796/2007-167 ze dne 3. prosince 2009, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 521/2006-130 ze dne 7. března 2007, jímž bylo částečně zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně o vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem jako kupujícím a Z. B. a A. B. jako prodávajícími vůči žalobci (ve vztahu k movitému vybavení domu).VýrokUsnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3796/2007-167 ze dne 3. prosince 2009 a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 521/2006-130 ze dne 7. března 2007 se zrušují.Odůvodnění:I.Ústavní stížností podanou ve lhůtě a po doložení plné moci advokáta splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnického práva zaručeného čl. 11Listiny domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 24 C 68/2005 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem č. j. 24 C 68/2005-82 ze dne 27. dubna 2006 k žalobě Ing. M. B. (dále jen "žalobce") proti stěžovateli určil, že kupní smlouva ze dne 26. 4. 2002 uzavřená mezi stěžovatelem jako kupujícím a Z. B. a A. B. jako prodávajícími ohledně prodeje domu č. p. 23 včetně veškerého movitého vybavení na pozemku p. č. 18 o výměře 152 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemků p. č. 18 o výměře 152 m2 (zastavěná plocha a nádvoří) a p. č. 22 o výměře 186 m2 (zahrada), vše v k. ú. Bošovice u Čížové, okres Písek, zapsáno na LV č. 380 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Písek, (dále jen "kupní smlouva") je vůči žalobci právně neúčinná (výrok I), a uložil stěžovateli zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 7 069 Kč (výrok II). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 12 Co 521/2006-130 ze dne 7. března 2007 ve výroku I o věci samé, pokud jím byla vyslovena neúčinnost kupní smlouvy ve vztahu k movitému vybavení domu, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, jinak jej v tomto výroku I a ve výroku II o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 069 Kč (výrok II). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 3796/2007-167 ze dne 3. prosince 2009 odmítl (výrok I) a uložil stěžovateli zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 034,50 Kč. II.Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v záhlaví citovaná rozhodnutí jsou v rozporu s hmotněprávními ustanoveními obsaženými v občanském zákoníku, s procesními ustanoveními obsaženými v občanském soudním řádu a dále též s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.Žalobce podle stěžovatele v průběhu celého řízení tvrdil, že kupní smlouva je simulovaným právním úkonem, a je tedy neplatná. S ohledem na toto tvrzení žalobce nebylo podle stěžovatele možné rozhodnout ve věci tak, jak to učinily obecné soudy, neboť je vyloučeno rozhodovat o neúčinnosti neplatného právního úkonu. Městský soud v Praze jako odvolací soud podle tvrzení stěžovatele nechal zcela bez povšimnutí neospravedlnitelné pochybení soudu prvního stupně, který si až po vyhlášení rozsudku obstaral z vlastní iniciativy nové důkazy, které vůbec nebyly provedeny, účastníci se k nim nemohli vyjádřit a na jejich základě soud prvního stupně odůvodnil svůj rozsudek. Mělo se jednat o výpis z obchodního rejstříku a žádosti ohledně předmětných nemovitostí. Stěžovatel se tak v souladu s §123občanského soudního řádu nemohl vyjádřit ke všem důkazům, které byly provedeny, neboť tyto důkazy provedeny nebyly. Ačkoli stěžovatel tuto skutečnost uvedl v odvolání, odvolací soud se podle stěžovatele odmítl touto námitkou zabývat, když dovodil, že tyto informace jsou soudu prvního stupně známy z jeho úřední činnosti. Stěžovatel dále namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že věděl o úmyslu A. B. zkrátit věřitele. Naopak bylo podle jeho názoru prokázáno, že o závazcích pana B. stěžovatel nevěděl. Odvolací soud uvedl, že pro posouzení věci je právně bezvýznamné, zda dlužník či stěžovatel o skutečnosti, že byla pohledávka přiznána, věděli. Tento názor odvolacího soudu je podle stěžovatele zcela v rozporu s hmotněprávními ustanoveními, neboť aby mohl být úkon vůči někomu neúčinný, musí být postaveno na jisto, že druhé straně byl znám úmysl dlužníka zkrátit svého věřitele. Stěžovatel vytýká obecným soudům též tu skutečnost, že se nevypořádaly s otázkou, zda kupní smlouva byla ekvivalentním právním úkonem. Za tímto účelem nebyl proveden podle stěžovatele jediný důkaz. Z provedeného dokazování mělo být zjištěno, že dlužník (A. B.) obdržel od stěžovatele kupní cenu ve výši 1 500 000 Kč, která odpovídala ceně obvyklé v místě a čase. Ačkoli tedy dlužník pozbyl nemovitosti, jeho majetek se objektivně nezmenšil, neboť obdržel protiplnění ve výši ceny nemovitostí. Návrhu stěžovatele na posouzení obecné (obvyklé) ceny nemovitostí pak soud nevyhověl, čímž mu bylo znemožněno vyvrátit mylný názor soudu.Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se pravděpodobně neseznámil se spisem a dovolání stěžovatele důkladně nezkoumal. Ačkoli je zcela zřejmé, že kupní smlouva nebyla uzavřena mezi osobami blízkými, uzavřel Nejvyšší soud, že věc byla řešena obecnými soudy v souladu s ustálenou judikaturou, přičemž odkázal na rozhodnutí řešící otázku odporovatelnosti právních úkonů uzavřených mezi osobami blízkými. To však zcela nepřiléhá na projednávaný případ. Nejvyšší soud se pak podle stěžovatele vůbec nezabýval rozporem rozsudků obecných soudů s rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2624/99, na který stěžovatel odkazoval jak před soudem prvního stupně, tak ve svém dovolání. Dne 20. srpna 2010 stěžovatel Ústavnímu soudu doručil kopii usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 61/2010 ze dne 24. března 2010, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Písku sp. zn. 11 T 74/2007 ze dne 29. srpna 2008, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle ustanovení §256 odst. 1 písm. a), odst. 3trestního zákona, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 To 83/2009 ze dne 19. března 2009, kterým byl jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Písku sp. zn. 11 T 74/2007 ze dne 29. srpna 2008 podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b)trestního řádu zrušen a bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle ustanovení §256 odst. 1 písm. a), odst. 3trestního zákona. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit ve stručnosti tím, že u příslušného katastrálního úřadu podal dne 21. června 2002 návrh na povolení vkladu práv vyplývajících z přiložené kupní smlouvy, a to přesto, že měl ke dni 21. června 2002 neuhrazené splatné závazky přinejmenším vůči žalobci z titulu smlouvy o půjčce (a jejích dodatků) znějící na částku 3 450 000 Kč se splatností dne 15. prosince 2000, jež byla dohodou účastníků prodloužena do konce roku 2001, přičemž prostředky získané prodejem nemovitostí (uvedených v kupní smlouvě) použil pro svou vlastní potřebu, a ve většinovém rozsahu tak zmařil uspokojení splatné pohledávky žalobce.III.Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.Za Nejvyšší soud se vyjádřil předseda senátu 30 Cdo JUDr. Pavel Pavlík, který pouze odkázal na obsah odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 12 Co JUDr. Miluše Čechurová. Vyjádřila přesvědčení, že v daném případě nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, a proto s odkazem na obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 24 C 68/2005 a zejména pak s odkazem na v záhlaví citované rozhodnutí Městského soudu v Praze navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neodůvodněnou zamítl.Vyjádření Nejvyššího soudu ani Městského soudu v Praze nepřinesla ve věci nic nového, a proto nebyla poskytována stěžovateli k replice.Ústavní soud rozhodoval v souladu s §44 odst. 2zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a všichni účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.IV.Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91Ústavy), a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d)Ústavy]. K tomu v projednávaném případě podle náhledu Ústavního soudu došlo.Ústavní soud se zabýval předně námitkou stěžovatele, podle které soud prvního stupně až po vyhlášení rozsudku obstaral důkazy, které v řízení nebyly provedeny a o které se opírá odůvodnění jeho rozhodnutí, přičemž odvolací soud se tímto pochybením odmítl zabývat.Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 24 C 68/2005 Ústavní soud zjistil, že tento spis skutečně obsahuje výpis z obchodního rejstříku společnosti Wetcome a. t. s., s. r. o., pořízený dle data na něm uvedeného dne 3. června 2006, tedy až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně. Informaci o převodu obchodního podílu A. B. na stěžovatele z tohoto výpisu získanou uvádí soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, a to jako skutečnost známou mu z jeho úřední činnosti. Jako důkaz však tento výpis proveden nebyl. Ačkoli stěžovatel namítal v odvolání toto pochybení soudu prvního stupně, Městský soud v Praze tuto jeho námitku zmínil pouze v narativní části svého rozhodnutí a nijak se s ní nevypořádal. Ústavní soud se s námitkou stěžovatele, podle které informace získané z obchodního rejstříku nelze považovat za skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti, ztotožňuje. Pokud pak z těchto informací soud vychází ve svém rozhodnutí, je pro naplnění práva účastníků řízení na spravedlivý proces nutno řádně provést důkaz výpisem z tohoto rejstříku a účastníkům musí být poskytnuta možnost se k takovému důkazu vyjádřit. Tak tomu ovšem v projednávaném případě v řízení před soudem prvního stupně nebylo a toto porušení práva na spravedlivý proces nenapravil ani odvolací soud, který se navíc s námitkou, kterou stěžovatel proti tomuto postupu soudu prvního stupně brojil, nijak nevypořádal (ani nedovodil, jak tvrdí stěžovatel, že tyto informace byly soudu prvního stupně známy z jeho úřední činnosti). Tímto postupem nejenže nenapravil pochybení soudu prvního stupně, ale též sám zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Již právě uvedené skutečnosti jsou způsobilé vyvolat kasační zásah Ústavního soudu. S ohledem na tuto skutečnost a též na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů se Ústavní soud dalšími námitkami stěžovatele uváděnými v ústavní stížnosti nezabýval. Ústavní soud však předpokládá, že obecné soudy skutečnostem těmito námitkami dotčeným věnují v dalším řízení náležitou pozornost.S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a v záhlaví citovaná rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a)zákona o Ústavním soudu zrušil.
Odlišné stanovisko soudce Miloslava VýbornéhoS většinově přijatým nálezem nesouhlasím a svůj nesouhlas s jeho výrokem i odůvodněním vyjadřuji podle ustanovení §22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tímto odlišným stanoviskem:1. Také já nepovažuji za správný a s pravidly dokazování souladný postup nalézacího soudu opírající důvody svého rozhodnutí též o skutečnost známou soudu "z úřední činnosti", a to aniž by k tomuto zjištění dal soud procesním stranám - tedy i stěžovateli - šanci oponentně diskutovat. V tomto směru přiznávám výtkám stěžovatele jistou míru oprávněnosti, a to zvláště beru-li v úvahu, že uvedený postup soudu prvního stupně kritizoval stěžovatel i ve svém odvolání; chybou odvolacího soudu kvalifikovatelnou jako dílčí porušení práva na spravedlivý proces bylo, že se v odůvodnění svého rozsudku s uvedenou námitkou nevypořádal. 2. Ustálené judikatuře Ústavního soudu však odpovídá, že nedostatky v procesu dokazování mají ústavněprávní relevanci jen za určitých podmínek. Ne každé formální pochybení ať už nalézacího, či odvolacího soudu zakládá důvod k zásahu Ústavního soudu, a to zvláště postrádalo-li by kasační rozhodnutí Ústavního soudu vzhledem k řádně získaným, bezvadně provedeným a bezchybně hodnoceným důkazům jiným (a z nich pak vyvozeným skutkovým závěrům dostatečně odůvodňujícím správnost přijatých právních řešení) jakoukoliv právní funkci. Není totiž úkolem Ústavního soudu napravovat takové omyly orgánů veřejné moci, jež nejsou v konečném důsledku způsobilé ústavně chráněná práva zasáhnout, natož je porušit. 3. Uvedené bezezbytku dle mého mínění platí pro projednávaný případ. Je zřejmé, že nalézací soud opřel své právní závěry nikoliv převážně (natož pak výlučně) o vadně získaný "důkaz" (informaci z obchodního rejstříku), nýbrž o celou řadu dalších důkazů, získaných a provedených v plném souladu s kautelami ústavnosti; proto shledávám, že jeho okrajově chybný postup neměl na úsudek o právní neúčinnosti odporované kupní smlouvy zásadní vliv. Oba obecné soudy přesvědčivě odůvodnily své závěry o věrohodném prokázání úmyslu dlužníka (pana B.) zkrátit svého věřitele a o vědomosti žalovaného (stěžovatele, pana F.) o tomto úmyslu. Že by tomu tak nebylo, není ostatně patrno ani z většinově přijatého nálezu. 4. Z výroku přijatého nálezu je patrno, že Ústavní soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i v tom výroku, jímž byl částečně zrušen rozsudečný výrok soudu nalézacího a jímž bylo řízení v rozsahu této kasace zastaveno. Proč se tak stalo, to jest, z jakých důvodů dospěla rozhodující většina senátu k názoru o potřebě zrušit i tento výrok odvolacího soudu, není z odůvodnění přijatého nálezu patrno. 5. Stejné platí o (nevyslovených) důvodech kasace usnesení Nejvyššího soudu. Pro uvedenou absenci nevyjadřuji se v tomto odlišném stanovisku ani k části odůvodnění rušeného rozhodnutí dovolacího soudu argumentující ve prospěch nepřípustnosti dovolání usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004 či usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). 6. Shrnuji, že dle mého názoru bylo řízení před obecnými soudy ve svém celku souladné s ústavně chráněnými principy spravedlnosti, pročež kasační nález opírající se co do svého odůvodnění výlučně o toliko dílčí soudní pochybení nepředstavuje efektivní nápravu jen tvrzeného porušení základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost měla být pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta či pro nedůvodnost zamítnuta.