ECLI:CZ:US:2011:4.US.458.11.1
sp. zn. IV. ÚS 458/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Ivanem Peclem, advokátem, AK se sídlem Zábrdovická 15/16, 615 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2008 č. j. 38 Cm 26/2006-97, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2009 č. j. 10 Cmo 10/2009-133 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, č. j. 29 Cdo 4034/2009-162 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek, jež je garantováno ustanovením čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel obecným soudům vytknul to, že - v důsledku následování judikatury z let 2006 až 2009 - prohlásily za neplatný zajišťovací převod (bez současného sjednání platného ujednání o tom, co se stane v případě, že dlužník pohledávku řádně a včas neuhradí), k němuž došlo ještě v době, kdy tato judikatura nebyla známa. Stěžovatel tedy jednal v přesvědčení, že uskutečněný zajišťovací převod je v souladu s právem a až posléze - retroaktivně a nepředvídatelně - byly na tuto věc aplikovány závěry plynoucí ze zmíněné judikatury, v důsledku čehož byla výrazně zkrácena stěžovatelova majetková práva.
Takový postup obecných soudů je dle stěžovatele nepřípustný, neboť zapovězením postupu, který stěžovatel - s ohledem na relevantní okolnosti oprávněně - považoval za legální, se soudy v rozporu s principem dělby moci stavějí do role zákonodárce.
Nadto stěžovatel poznamenal, že i po meritorní stránce je judikatura Nejvyššího soudu a v důsledku ní i judikatura soudů nižších stupňů stran neplatnosti zajišťovacího převodu práva velmi problematická a bývá kritizována i v odborné literatuře.
II.
Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i ostatním účastníkům řízení znám.
III.
Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Z důvodů dále vyložených však Ústavní soud vyhodnotil podaný návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Napadená rozhodnutí však za protiústavní v naznačeném smyslu chápat nelze. Klíčová námitka stěžovatele brojící proti intertemporálním účinkům judikatury Nejvyššího soudu je v podstatě polemikou s nevyhnutelnými důsledky modelu sjednocování judikatury, který byl v České republice zvolen. Právě existence rozporů v judikatuře či rozdílný způsob, jakým se právní praxe vypořádává s určitými právními normami, jsou důvody, pro něž - mimo jiné - byl Nejvyšší soud zřízen. V průběhu sjednocování judikatury a vyjasňování sporných právních otázek pak zcela přirozeně dochází i k situacím, které adresáti práva mohou pro sebe vnímat ne zcela příznivě; příkladem může být situace stěžovatele, který činil právní úkon v době, v níž nemohl s určitostí předvídat, že tento bude později označen za protiprávní. Ani takovéto situace - již proto, že k nim dochází takřka nevyhnutelně - však nelze automaticky označit za protiústavní.
Právní jistoty, ústavního principu, jehož se stěžovatel dovolává, totiž nelze dosáhnout v jeho ideální, absolutní podobě. Zákonodárce nemůže reálně předejít vzniku sporů o výklad právních norem, a tudíž ani nemůže vyloučit vznik situací, v nichž si adresát právní normy vykládá svá práva a povinnosti odlišným způsobem, než jakým o nich posléze závazně rozhodne nezávislý soud. Proto též Ústavní soud nemůže přitakat námitce stěžovatele, podle níž by interpretace práva přijatá Nejvyšším soudem byla v rozporu s principem dělby moci. Interpretace norem, jejichž význam a důsledky nemusejí být na první pohled zřejmé, je totiž právě úkolem nezávislých soudů; důsledkem takové interpretace pak přirozeně může být i závěr o neplatnosti právního úkonu, o němž se adresát normy domníval, že platný je.
Pokud se týče meritorních námitek proti závěrům obecných soudů, konstatuje Ústavní soud, že stěžovatelovy námitky směřují pouze proti výkladu podústavního práva, do něhož - byť může být v podústavní rovině sporný - Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Proto se Ústavní soud omezuje pouze na konstatování, že výklad příslušných zákonných ustanovení byl ústavně konformní a byl obecnými soudy řádně odůvodněn.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu