ECLI:CZ:US:2011:4.US.462.11.1
sp. zn. IV. ÚS 462/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele D. S., zastoupeného JUDr. Janem Navrátilem, advokátem se sídlem Hodonín, Velkomoravská 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2010 č. j. 14 Co 355/2009-82 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. dubna 2009 č. j. 9 C 42/2006-63 ve znění opravného usnesení ze dne 28. května 2009 č. j. 9 C 42/2006-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. února 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení rozsudků soudů prvního a druhého stupně s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo sdružovací vyplývající z čl. 27 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 9 C 42/2006 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 30. ledna 2006 domáhal vydání rozsudku, kterým by soud rozhodl, že rozhodnutí členské schůze Mysliveckého sdružení Pálava ze dne 7. ledna 2006 o vyloučení stěžovatele ze sdružení je neplatné. Soud prvního stupně žalobu rozsudkem ze dne 8. dubna 2009 č. j. 9 C 42/2006-63 zamítl, neboť neshledal žádný důvod neplatnosti napadeného rozhodnutí. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. listopadu 2010 č. j. 14 Co 355/2009-82 rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že byl vyloučen z mysliveckého sdružení, a to dle jeho názoru na základě nepravdivých tvrzení mysliveckého sdružení. Rozhodnutí soudů pak považuje za nesprávné, neboť ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, soudy aplikovaly nepřípustným způsobem a tak došlo fakticky k porušení ústavního práva stěžovatele svobodně se sdružovat. Stěžovatel rovněž napadl procesní postup soudů. Soud prvního stupně dle tvrzení stěžovatele rozhodl o zamítnutí žaloby v rozsahu původního návrhu stěžovatele, neboť stěžovatel nevyhověl jeho výzvě k doplnění žaloby, ač tato výzva dle názoru stěžovatele nesplnila požadavky takové výzvy. Stěžovatel dále namítal, že odvolací soud mu pak bez dalšího odňal právo na možnost podat dovolání. Uvedeným postupem tak mělo být zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by k zásahu do práv, jichž se dovolával došlo. Jakékoliv pochybení soudů nevyplývá ani z obsahu soudního spisu. Stěžovatel byl od 29. května 2007 v řízení zastoupen právním zástupcem, přičemž ve věci rozhodující soudy postupovaly zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se celou věcí podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí toliko odkázat.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. června 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu