Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 10.01.2011, sp. zn. IV. ÚS 50/10 [ nález / FORMÁNKOVÁ / výz-3 ],paralelní citace: N 1/60 SbNU 3 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:4.US.50.10.1
Pokračování v přerušených řízeních v důsledku prohlášení konkursu
Právní větaV záhlaví citované rozhodnutí je řádně (byť stručně) odůvodněno, když z něj je patrné, jakými úvahami byl soud veden. Ústavní soud toto rozhodnutí nepovažuje za projev svévole. Ačkoli se Městský soud v Praze nezabýval hledisky pro rozhodnutí o pokračování v řízení stanovenými v §265 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), nemá tato skutečnost podle náhledu Ústavního soudu za následek svévoli v jeho rozhodování, a to s ohledem na shledaný rozpor zastavení řízení s §263 odst. 1 insolvenčního zákona. Za této situace by ani naplnění těchto hledisek na jeho rozhodnutí evidentně ničeho nezměnilo. Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí neshledává ani za jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť stěžovatelka měla možnost dosáhnout vrácení soudního poplatku, a to pokud by, jak uvádí ve svém vyjádření Městský soud v Praze, nejprve požádala o souhlas insolvenčního soudu s pokračováním v řízení, vzala zpět část pohledávky ve výši soudního poplatku a teprve poté vzala žalobu zpět a požádala o vrácení soudního poplatku.
ECLI:CZ:US:2011:4.US.50.10.1
sp. zn. IV. ÚS 50/10NálezNález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného - ze dne 10. ledna 2011 sp. zn. IV. ÚS 50/10 ve věci ústavní stížnosti REPCOLOR, s. r. o., se sídlem v Opatovicích nad Labem, Pohřebačka 44, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 59 INS 3937/2008-B-86 ze dne 17. prosince 2009, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nemůže pokračovat v přerušeném řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení.VýrokÚstavní stížnost se zamítá.Odůvodnění:I.Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v čl. 38 odst. 2Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 odst. 1Listiny, domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a z obdržených vyjádření k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka vzala zpět svou žalobu v řízení, v němž se po společnosti Mexx stav czech, s. r. o., (dále jen "žalovaná") domáhala zaplacení v žalobě uvedené částky, a to proto, že na žalovanou byl prohlášen konkurs a stěžovatelka svou pohledávku vůči žalované přihlásila v insolvenčním řízení. Městský soud v Praze na základě zpětvzetí žaloby stěžovatelkou usnesením č. j. 32 Cm 113/2008-34 ze dne 11. května 2009 rozhodl o zastavení řízení s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále rozhodl, že se stěžovatelce po právní moci tohoto usnesení vrací soudní poplatek ve výši 108 240 Kč. Vzhledem k tomu, že řízení v této věci bylo již dříve ex lege přerušeno prohlášením konkursu, uvedené usnesení o zastavení řízení nenabylo právní moci, a nemohl tak být vrácen soudní poplatek, navrhla stěžovatelka dle ustanovení §265 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), aby insolvenční soud rozhodl o pokračování v přerušeném řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 12. 2009 č. j. MSPH 59 INS 3937/2008-B-86 rozhodl, že stěžovatelka nemůže pokračovat v přerušeném řízení. V odůvodnění uvedl, že toto řízení bylo zastaveno v době, kdy již bylo přerušeno prohlášením konkursu, a proto bylo usnesení o zastavení řízení vydáno v rozporu s ustanovením §263 odst. 1insolvenčního zákona. Insolvenční soud proto rozhodl dle ustanovení §265 odst. 2insolvenčního zákona a contrario.II.Stěžovatelka v ústavní stížnosti Městskému soudu v Praze vytýká, že napadené usnesení, jímž rozhodl o nepokračování v přerušeném řízení, odůvodnil zcela kuse a nezabýval se tím, zda jsou splněny podmínky pro pokračování v řízení. V důsledku nemožnosti pokračovat v řízení nebude stěžovatelčina věc skončena v přiměřené lhůtě, ale až po ukončení insolvenčního řízení, které může trvat několik let, přičemž po celou tuto dobu nebude stěžovatelka moci nakládat s částkou 108 240 Kč představující soudní poplatek, jež jí má být vrácen. Nemožnost nakládat s touto nikoli zanedbatelnou částkou ohrožuje podnikání stěžovatelky a stěžovatelce z této částky rovněž unikají zisky. Stěžovatelka upozorňuje, že Městský soud v Praze pominul její prohlášení, že na zpětvzetí žaloby trvá, a vyjadřuje přesvědčení, že zpětvzetí žaloby nelze odvolat a do úvahy nepřipadá jiné rozhodnutí než rozhodnutí o zastavení řízení. III.Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Městského státního zastupitelství v Praze a žalované jako vedlejších účastníků řízení.Za Městský soud v Praze se vyjádřila soudkyně JUDr. Zuzana Svobodová. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti upozorňuje, že stěžovatelka vzala svou žalobu zpět v době, kdy bylo řízení u nalézacího soudu přerušeno a bez souhlasu insolvenčního soudu nemohlo být vydáno žádné rozhodnutí, tím méně rozhodnutí o zastavení řízení a vrácení soudního poplatku. Pokud by insolvenční soud udělil souhlas s pokračováním v přerušeném řízení, nemohlo by být odklizeno nezákonné rozhodnutí o zastavení řízení a vrácení soudního poplatku by zvýhodnilo stěžovatelku, protože částku ve výši soudního poplatku přihlásila v insolvenčním řízení a insolvenční správce ji nepopřel. Stěžovatelka měla nejprve požádat o souhlas insolvenčního soudu s pokračováním v řízení, vzít zpět část pohledávky ve výši soudního poplatku a teprve poté vzít žalobu zpět a požádat o vrácení soudního poplatku. Toto vyjádření bylo zasláno k replice stěžovatelce. V této replice se stěžovatelka pozastavuje nad tím, že jí insolvenční soud a priori přisuzuje nekalý úmysl obohatit se na úkor ostatních věřitelů, ačkoli stěžovatelku nevyzval k jakémukoli doplnění návrhu na pokračování v řízení, souhlas s pokračováním nijak nepodmiňoval a svoje rozhodnutí odůvodnil pouze konstatováním nezákonnosti rozhodnutí téhož soudu o zastavení řízení. Stěžovatelka uvádí, že bude-li jí soudní poplatek vrácen, vezme přihlášku do insolvenčního řízení co do výše vráceného soudního poplatku zpět. Poukazuje rovněž na ustanovení §186 odst. 1insolvenčního zákona, který řeší situaci, kdy je pohledávka přihlášeného věřitele v průběhu insolvenčního řízení uspokojena, jakož i na ustanovení §304 téhož zákona a uzavírá, že insolvenční soud v rámci své dohlédací činnosti má nástroje k zamezení případnému bezdůvodnému obohacení. Za Městské státní zastupitelství v Praze se vyjádřila JUDr. Jana Navrátilová, vedoucí jeho netrestního oddělení. Ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhla zrušení napadeného usnesení. Uvedla, že Městský soud v Praze aplikoval ustanovení §265 odst. 2 a 3insolvenčního zákona způsobem, jenž vedl k omezení základních práv stěžovatelky. Souhlas s pokračováním v řízení sice nepřinese insolvenčnímu řízení bezprostřední prospěch, avšak povede k ukončení dlužníkova sporu způsobem, který nezatěžuje majetkovou podstatu, což je přínosné pro dlužníka i insolvenční řízení, a také bude zajištěno respektování práv stěžovatelky. Jako přiléhavější postup se jeví rozhodnutí o pokračování v řízení za podmínky, že by stěžovatelka vzala žalobu zpět a vzdala se práva na náhradu nákladů řízení. Žalovaná se prostřednictvím přípisu svého insolvenčního správce Mgr. M. D. postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdala. Ústavní soud rozhodoval v souladu s §44 odst. 2zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a účastníci s upuštěním od ústního jednání souhlasiliIV.Ústavní stížnost byla dle rozvrhu práce přidělena soudci Miloslavu Výbornému jako soudci zpravodaji. S jeho návrhem na vyhovění ústavní stížnosti se IV. senát při projednání věci dne 1. prosince 2010 neztotožnil. Proto byla předsedou senátu určena postupem podle ustanovení §55zákona o Ústavním soudu k vypracování nálezu jako nová soudkyně zpravodajka Vlasta Formánková.V.Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Podle čl. 83Ústavy České republiky je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody stěžovatelů chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud tedy není další instancí v systému obecného soudnictví a není ani součástí soustavy obecných soudů. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy proto zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí [např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)], až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. K tomu však v projednávané věci nedošlo, a proto Ústavní soud nemohl ústavní stížnosti vyhovět.Podle náhledu Ústavního soudu je v záhlaví citované rozhodnutí řádně (byť stručně) odůvodněno, neboť z něj je patrné, jakými úvahami byl soud veden. Ačkoli se Městský soud v Praze nezabýval hledisky pro rozhodnutí o pokračování v řízení stanovenými v §265 odst. 3insolvenčního zákona, nemá tato skutečnost podle náhledu Ústavního soudu za následek svévoli v jeho rozhodování, a to s ohledem na rozpor zastavení řízení s §263 odst. 1insolvenčního zákona. Za této situace by ani naplnění hledisek obsažených v §265 odst. 3insolvenčního zákona na jeho rozhodnutí evidentně ničeho nezměnilo. Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí neshledává ani za jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť stěžovatelka měla možnost dosáhnout vrácení soudního poplatku, a to pokud by, jak uvádí ve svém vyjádření Městský soud v Praze, nejprve požádala o souhlas insolvenčního soudu s pokračováním v řízení, vzala zpět část pohledávky ve výši soudního poplatku a teprve poté vzala žalobu zpět a požádala o vrácení soudního poplatku. Mimo výše uvedených skutečností je dále třeba přihlédnout též k tomu, že pokud by Městský soud v Praze udělil souhlas k pokračování v přerušeném řízení (vedeném pod sp. zn. 32 Cm 113/2008), bylo by toto řízení zastaveno a rozhodnuto o vrácení soudního poplatku rozhodnutím vydaným v rozporu se zákonem.VI.Ústavní soud uzavírá, že v posuzovaném případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §82 odst. 1zákona o Ústavním soudu zamítnout
Odlišné stanovisko soudce Miloslava Výborného1. Oproti většinovému názoru čtvrtého senátu jsem přesvědčen, že ústavní stížnosti mělo být vyhověno a napadené rozhodnutí městského soudu mělo být zrušeno, neboť trpí svévolí, jež se projevuje jako porušení práva na spravedlivý proces a v konečném důsledku má za následek i neoprávněný zásah do vlastnického práva stěžovatelky.2. Rozhodnutí o pokračování v řízení, jež je ústavní stížností napadeno, může insolvenční soud vydat, jen může-li pokračování v řízení vést k vyjasnění sporných otázek vyvolaných insolvenčním řízením nebo k ukončení dlužníkových sporů způsobem, který nezatěžuje majetkovou podstatu (srov. ustanovení §265 odst. 3 insolvenčního zákona). Z formulace tohoto ustanovení je patrno, že zákon dává insolvenčnímu soudu jistý volný prostor pro úvahu, zda pokračování v řízení povolí či nikoli.3. Při přezkumu soudního uvážení z hlediska ústavní konformity je pravomoc Ústavního soudu značně limitována, neboť Ústavní soud se omezuje na zkoumání, zda napadené rozhodnutí nevykazuje známky svévole; ta je vyloučena, pokud je rozhodnutí řádně odůvodněno (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 179/05, ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Náležitě odůvodněno je takové rozhodnutí, z něhož jsou seznatelné myšlenkové pochody, které soud vedly k jeho přijetí, a současně jsou tyto úvahy nadány určitou obsahovou kvalitou. Co do kvality myšlenkových úvah je nutno v prvé řadě hodnotit, zda se pohybují v zákonem vymezených mantinelech, tj. zda soud vzal v úvahu to, co na základě zákona v úvahu vzít měl, a nevzal v potaz to, co v potaz vzít neměl, případně zda jím zvolená kritéria, na nichž vybudoval své úvahy, jsou rozumná a obhajitelná a nevedou k absurdním důsledkům. Nad celým procesem utváření rozhodnutí na základě uvážení se tak klene dvojí imperativ, a to aby rozhodnutí bylo zákonné, tj. vydáno v rámci zákonem stanovených mezí, a zároveň aby bylo spravedlivé, což pregnantně vyjadřuje maxima známá anglosaskému právnímu prostředí "Discretio est discernere per legem quid sit iustum" (uvážení znamená rozpoznat skrze zákon to, co je spravedlivé). 4. Zastávám a neúspěšně vůči většině jsem zastával názor, že napadené rozhodnutí nese znaky libovůle. Je sice dostatečně odůvodněno v tom směru, že je z něj patrno, jakými úvahami byl soud veden, avšak ty jsou dokladem toho, že se soud nezabýval hledisky, kterými se ex lege zabývat měl, ale naopak výlučně zohlednil kritéria, která zákon nestanoví a která nejsou akceptovatelná z hlediska ústavního imperativu ochrany ústavně zakotvených základních práv a nalézání spravedlnosti. 5. Důvodem pro nesouhlas insolvenčního soudu s pokračováním v nalézacím řízení nemůže být pochybení soudu v přerušeném řízení, který rozhodl o zastavení řízení, aniž by k tomu měl předchozí souhlas insolvenčního soudu; takové pochybení nemůže jít k tíži stěžovatelky. Není nutno odklízet rozhodnutí o zastavení řízení vydané v rozporu se zákonem, poněvadž takto (nesprávně) vydané rozhodnutí, byť by bylo doručeno, nemůže nabýt právní moci ani vykonatelnosti (srov. Zelenka, J. a kol. Insolvenční zákon, 2. vydání. Linde, Praha 2008, str. 397); tyto účinky lze spojovat teprve s dobou po odpadnutí překážky přerušení řízení, přičemž vzhledem k tomu, že stěžovatelka trvá na svém zpětvzetí žaloby, není a priori důvodu bránit takovým účinkům usnesení o zastavení řízení. Neakceptovatelným důvodem je rovněž vyjádření ničím nepodložené obavy ze zvýhodnění stěžovatelky oproti ostatním konkursním věřitelům; soud by měl ctít presumpci dobrých úmyslů stěžovatelky s vědomím, že pro případ naplnění jím vyslovených obav disponuje nástroji k zabránění bezdůvodnému obohacení na straně stěžovatelky. Oběma kritériím, jež soud - s dodatečnou aprobací vyjádřenou přijatým nálezem - využil, je společné, že vybočují z účelu ustanovení §265 odst. 3 insolvenčního zákona, postrádají nejen logiku, ale především respekt k ochraně vlastnického práva stěžovatelky, jež se zřetelem k tomu, co bylo vyloženo výše, je omezováno na základě nerozumného a neobhajitelného důvodu.6. Z takto předestřených důvodů jsem marně navrhoval zrušení napadeného usnesení s tím, že po jeho kasaci bylo by úkolem Městského soudu v Praze posoudit, zda pokračování v řízení může vést k vyjasnění sporných otázek vyvolaných insolvenčním řízením nebo k ukončení dlužníkových sporů způsobem, který nezatěžuje majetkovou podstatu, přičemž při posuzování této otázky by měl soud v rámci hodnocení všech okolností případu ctít povinnost dosáhnout spravedlivého uspořádání vztahů mezi stěžovatelkou a žalovanou a povinnost poskytnout co nejširší ochranu stěžovatelčinu vlastnickému právu, aniž by však zároveň byla dotčena práva ostatních zúčastněných osob a ústavně chráněné zájmy.