ECLI:CZ:US:2011:4.US.505.11.1
sp. zn. IV. ÚS 505/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele R. T., zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem se sídlem Praha 1, Králodvorská 16, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. června 2006 sp. zn. 6 C 1337/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 16. února 2011 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu porušení jeho práva na soudní ochranu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 15. 12. 2010 bylo jeho právnímu zástupci pracovnicí Obvodního soudu pro Prahu 8 sděleno, že proti němu bylo mimo jiné vedeno řízení pod sp. zn. 6 C 1337/2006 a podle ustanovení §29 odst. 2 o. s. ř. mu byla ustanovena pro účely zastupování při soudním řízení opatrovnice z řad zaměstnanců soudu, aniž by soud předtím řádně provedl šetření stran jeho skutečného pobytu.
Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a přiložených příloh konstatuje, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou, a to z toho důvodu, že novelou o. s. ř. (zákon č. 7/2009 Sb.) s účinností od 1. července 2009 byly vytvořeny podmínky pro podání žaloby pro zmatečnost, neboť podle ustanovení §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. účastník řízení může žalobu pro zmatečnost podat, pokud mu byl ustanoven opatrovník z důvodu jeho neznámého pobytu, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady. Podle ustanovení §234 odst. 5 o. s. ř. lze pak žalobu pro zmatečnost podat ve lhůtě 3 měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí. Namítá-li stěžovatel neexistenci předpokladů k ustanovení opatrovníka, má tak ve smyslu výše citovaných zákonných ustanovení k dispozici procesní prostředek, který je nutno čerpat za účelem obrany jeho práv předtím, než se může se svou ústavní stížností obrátit na Ústavní soud.
S ohledem na uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. února 2011
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka