ECLI:CZ:US:2011:4.US.544.11.1
sp. zn. IV. ÚS 544/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci stěžovatele JUDr. P. C., advokáta, zastoupeného JUDr. Pavlem Štěpánkem, advokátem, Advokátní kancelář v Prostějově, Havlíčkova 7, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 5. 2010 č. j. 6 C 154/2005-117 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2010 č. j. 17 Co 286/2010-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 18. 2. 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností jako soudem ustanovený zástupce z řad advokátů domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž mu byla podle jeho názoru přiznána odměna za zastupování v nesprávné výši. Konkrétně obecné soudy podle názoru stěžovatele nesprávně aplikovaly §8 a §11 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"). Podle stěžovatele by totiž citované ustanovení §8 mělo být vyloženo tak, že výše odměny by měla být vypočtená nejen ze samotné výše peněžitého plnění, ale i z jeho příslušenství, vždy podle aktuální výše v době započetí úkonu. Při určení výše odměny pro další poradu s klientem ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu dále soudy podle stěžovatele nesprávně dovodily, že pro přiznání odměny za tento typ služby je nutno, aby porady vyústily v konkrétní procesní úkon.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá ochrany svého základního práva "na legitimní očekávání nabytí majetku, které spadá pod ochranu čl. 1 Dodatkového protokolu v Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod" (citováno podle ústavní stížnosti). Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí, i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná.
Co se týká odměny ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, pak shora citované rozhodnutí prvostupňového soudu v tomto směru korigoval již odvolací soud, neboť neshledal úvahy prvostupňového soudu, stejně jako stěžovatel, správnými. Závěry odvolacího soudu přitom Ústavní soud považuje, co se této otázky týká, za ústavněkonformní.
K výkladu §8 advokátního tarifu se Ústavní soud vyjádřil mimo jiné v usnesení sp. zn. IV. ÚS 621/2000 ze dne 16. 2. 2001 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Při zohlednění hledisek tam uvedených má Ústavní soud za to, že v projednávané věci není dán prostor pro to, aby zasahoval do interpretace obecnými soudy ve věci stěžovatele zvolené.
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu