ECLI:CZ:US:2011:4.US.558.11.1
sp. zn. IV. ÚS 558/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. V. K., zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2010 č. j. 22 Co 274/2010-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zrušení shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, rozsudkem ze dne 16. 3. 2010 č. j. 30 C 235/2008-56 zamítl Obvodní soud pro Prahu 1 stěžovatelovu žalobu o zaplacení částky 29.345,- Kč s příslušenstvím a k jím podanému odvolání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2010 č. j. 22 Co 274/2010-77 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Předmětnou částku stěžovatel požadoval po České pojišťovně (vedlejší účastnice), u níž byl pojištěn. Vedlejší účastnice stěžovateli v souvislosti s vytopením jeho bytu zaplatila za vzniklou škodu pouze částku 36.330,- Kč, což podle ní zahrnovalo prokázané škody v bytě a nájem za náhradní ubytování po dobu 20 dnů ve výši 9.000,- Kč, odpovídající měsíčnímu nájemnému obvyklému v oblasti Prahy 10, a 2.200,- Kč za poplatky za energii. Stěžovatel však požadoval zaplatit 65.675,- Kč, z čehož činila částka za užívání náhradního bytu 31.350,- Kč. Zaplacení nájemného v této výši však podle vedlejší účastnice stěžovatel neprokázal.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s právními závěry obecných soudů, neboť jsou podle jeho názoru v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, kdy učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Obecné soudy vycházely při posouzení výše zaplaceného nájemného za náhradní ubytování pouze z reklamní inzerce, kdy za zaplacených 9.000,- Kč lze pořídit pouze dlouhodobý a nikoliv krátkodobý nájem. Stěžovatel uvádí, že se nemohl nastěhovat k manželce v Praze 5, neboť se od ní již dříve odstěhoval pro obnovení citových vazeb a zklidnění situace. Poučení soudu v tomto směru, že mohl v předmětnou dobu požádat manželku o přístřeší, se stěžovateli za této situace jeví jako nanejvýš cynické. Taktéž se nemohl nastěhovat ani do jím spoluvlastněné nemovitosti v Praze 1 pro technicky nevyhovující stav bytu a jeho obsazení nájemníky. S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil.
II.
4. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným, nepřísluší mu zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II ÚS 81/95, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Současně Ústavní soud připomíná, že ochrana základních práv a svobod náleží nejen Ústavnímu soudu, ale i obecným soudům všech stupňů (čl. 4 Ústavy).
5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele s hodnocením skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů v rozhodnutích obecných soudů. K tomu Ústavní soud podotýká, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů Ústavnímu soudu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází v úvahu pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).
6. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování opravňující soudy rozhodnout, a nalézací i odvolací soud se hodnocením důkazů dostatečně a pečlivě zabývaly. Na základě provedeného hodnocení důkazů nalézací soud vyvodil právní závěry, které řádně odůvodnil a v souladu s ustanovením §157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, uvedl, jakými úvahami se při posuzování věci řídil a jaké právní předpisy aplikoval, přičemž obecnému soudu musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním okolnostem každého jednotlivého případu, jež jsou mu bezprostředně známy. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav a věc správně právně hodnotil. Ústavní soud libovůli v jeho postupu, tj. že vyvozená skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neshledal. Tvrzení uváděná stěžovatelem v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ke stěžovatelem tvrzeným zásahům do jeho ústavně zaručených základních práv ústavní stížnost postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.
7. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření jeho práva na spravedlivý proces.
8. Ke stěžovatelem namítanému porušení čl. 1 Ústavy Ústavní soud uvádí, že toto ustanovení v podstatě garantuje obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
9. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadenému rozhodnutí nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, aniž by byl stěžovatel vyzýván k odstranění vady plné moci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu