ECLI:CZ:US:2011:4.US.561.11.1
sp. zn. IV. ÚS 561/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. J. O. a 2/ Ing. E. O., obou zastoupených Mgr. Janou Čechovou Náplavovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Trojanova 12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. listopadu 2010 č. j. 7 Ao 5/2010-68 a proti části opatření obecné povahy č. 1/2010 - územnímu plánu města Zábřeh, schválenému zastupitelstvem města Zábřeh na zasedání dne 5. května 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 21. února 2011, se stěžovatelé domáhali podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a části opatření obecné povahy č. 1/2010 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím a opatřením byl porušen princip uplatňování státní moci jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon garantovaný v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v důsledku čehož bylo zasaženo do jejich práva na ochranu vlastnického práva zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se návrhem podaným k Nejvyššímu správnímu soudu domáhali zrušení opatření obecní povahy č. 1/2010, kterým byl vydán územní plán města Zábřeh, to v části týkající se změny funkčního určení pozemku, původně parc. č. 165/1 (PK) - pozemek ve zjednodušené evidenci v k. ú. Václavov u Zábřeha, z kategorie Ks - smíšené krajinné na plochu zemědělského půdního fondu, a v části týkající se změny funkčního určení pozemků jako plochy označené Vs na plochy smíšené - výrobní přiléhající k pozemkům par. č. 62/1, parc. č. 45/1, parc. č. 90 a parc. č. 95/1 v k. ú. Václavov u Zábřeha. Stěžovatelé proti změně zařazení podali námitky, z nichž jedné, týkající se pravomocného územního rozhodnutí Městského úřadu Zábřeh ze dne 12. listopadu 2007, bylo vyhověno, ostatní byly zamítnuty. Nejvyšší správní soud po posouzení celé věci konstatoval, že přezkoumávaný územní plán zásadně nebrání stěžovatelům vykonávat svá vlastnická práva k pozemkům a pokud jsou přece jen v některých směrech omezeni, jde o omezení nepodstatné, rozumné a v nezbytné míře nutné. Nejvyšší správní soud pak podaný návrh na zrušení části opatření obecné povahy zamítl, neboť dle jeho názoru námitky stěžovateli uplatněné nejsou důvodné a ani v průběhu řízení nebyla zjištěna žádná pochybení, v důsledku nichž by přezkoumávané opatření obecné povahy bylo vydáno v rozporu se zákonem.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně popsali celý průběh územního řízení a vyjádřili nesouhlas s postupem zastupitelstva města Zábřeh a s napadeným rozhodnutím. Stěžovatelé mají za to, že tvrzeným nezákonným postupem zastupitelstva města Zábřeh (schválením změn, jež nebyly vůbec navrhovány), došlo k porušení principu právního státu (čl. 2 odst. 3 Ústavy) a k porušení jejich práva na ochranu vlastnických práv (čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny). Dle názoru stěžovatelů opatření obecní povahy č. 1/2010 v namítané části bylo přijato způsobem, jež nenachází oporu v platné právní úpravě a zasahuje do rozsahu jejich subjektivních vlastnických práv.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě opakují argumenty, které uplatnili v řízení před Nejvyšším správním soudem. Nejvyšší správní soud se celou věcí podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, proč vznesené námitky stěžovatelů nepovažoval za důvodné. Vydané rozhodnutí je pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, přičemž argumentace stěžovatelů při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci Nejvyšším správním soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. května 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu