ECLI:CZ:US:2011:4.US.570.11.1
sp. zn. IV. ÚS 570/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti K. Ch., zastoupeného Mgr. Terezou Trunkát Dlouhou, advokátkou, AK se sídlem Boženy Antonínové 2a, 621 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. 12 Co 200/2009 a usnesení Exekutorského úřadu Třebíč, soudního exekutora JUDr. Jiřího Tomka, ze dne 12. 1. 2009 čj. 093 Ex 276/02 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 91, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v exekučním řízení.
Stěžovatel uvedl, že na jeho majetek byla vedena exekuce prodejem pozemkových nemovitostí v obci Sedlec v k. ú. obec Sedlec u Náměště nad Oslavou. Proti usnesení o určení ceny nemovitostí se stěžovatel odvolal (elektronicky na adresu soudního exekutora), a přestože o odvolání nebylo rozhodnuto, nařídil soudní exekutor ústavní stížností napadeným rozhodnutím dražební jednání na den 3. 3. 2009, ve kterém zároveň konstatoval výslednou cenu nemovitostí, stanovil výši nejnižšího podání a jistotu, určil způsob jejího zaplacení a konstatoval, že nebyly zjištěny práva a závady spojené s nemovitostí. K odvolání stěžovatele s námitkou, že dražbu lze podle §336b odst. 1 o. s. ř. nařídit až po právní moci usnesení o ceně, Krajský soud v Brně rozhodnutí soudního exekutora potvrdil ústavní stížností napadeným usnesením s tím, že elektronicky podané odvolání stěžovatele, byť formálně označené jako odvolání proti usnesení o ceně, po obsahové stránce takovým odvoláním nebylo, a tudíž nemělo zákonem stanovené účinky; podání takto označené krajský soud vyhodnotil jako návrh na zastavení exekuce. Rozhodnutí krajského soudu stěžovatel oponoval a jeho rozhodnutí označil za vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné. Setrval na tvrzení, že nebylo-li o odvolání pro rozhodnutí o ceně řádně rozhodnuto, bylo dražební jednání nařízeno v rozporu se zákonem.
Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6. 4. 2011 označil ústavní stížnost za nedůvodnou a vyslovil domněnku, že stěžovatel nepochopil svoje postavení v exekučním řízení z důvodu neznalosti procesních předpisů za účelem reálné obrany v situaci, kdy nesouhlasí se způsobem realizované exekuce. Uvedl, že ze všech dosavadních postojů povinného stěžovatele bylo zřejmé, že nesouhlasí s exekucí prodejem předmětných nemovitostí a obsahem sporného podání, označeného jako odvolání do usnesení o ceně, ani žádné jiné výhrady nebyly, stěžovatel neuplatnil jedinou relevantní námitku z hlediska rozhodnutí ve smyslu ustanovení §336a o. s. ř., netvrdil, že by cena nemovitostí byla určena nesprávně či že by byla nesprávně posouzena existence případných práv a závad s nemovitostmi spojenými. Podle krajského soudu směřovalo úsilí stěžovatele zcela zřetelně k tomu, aby exekutor v prodeji předmětných nemovitostí nepokračoval a aby exekuce realizovaná tímto způsobem byla právě v této její části ukončena. K tomuto účelu ale neslouží procesní úkon, jímž je odvolání proti usnesení o ceně či podání odvolání proti dražební vyhlášce či odvolání proti příklepu, ale výhradě a pouze návrh na zastavení exekuce z důvodů předpokládaných v ustanovení §268 odst. 1 o. s. ř. Proto také při posouzení skutečného záměru povinného dospěl odvolací soud k závěru, že vzhledem k obsahu jeho podání se ve skutečnosti jedná o návrh na zastavení exekuce prodejem předmětných nemovitostí, a nikoliv o odvolání o ceně, jak bylo formálně označeno. Krajský soud upozornil, že situace, kdy musí postupovat v intencích ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř., je zejména v exekučních řízeních více než častá a je na soudu, aby posoudil, jaký záměr konkrétního účastníka z obsahu jeho podání vyplývá, a v návaznosti na to volil tomu odpovídající procesní postup.
Stěžovatel v replice ze dne 16. 5. 2011 uvedl, že Krajský soud v Brně ve svém vyjádření tvrdil, že v rámci rozhodnutí o odvolání proti vydané dražební vyhlášce neprováděl dokazování stran existence podání, které bylo označeno jako odvolání do usnesení o ceně, ale vycházel pouze z pravděpodobnosti, že podáno být mohlo, a dále že neučinil jednoznačný závěr o tom, že bylo doručeno. Stěžovatel se domnívá, že právě podání (a tedy i doručení) předmětného odvolání má naprosto zásadní význam pro posouzení otázky předčasnosti vydání dražební vyhlášky, neboť má přímý vliv na právní moc usnesení o ceně nemovitostí, která je zákonem stanovenou podmínkou pro vydání dražební vyhlášky. Pokud se tedy soud touto skutečností řádně nezabýval, nemohl dle stěžovatelova názoru učinit spravedlivé rozhodnutí o odvolání proti dražební vyhlášce. Stěžovatel tak i nadále považuje dražební vyhlášku za vadnou již od svého počátku, stejně jako považuje za vadné i rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že soudu nepříslušelo činit závěr o tom, zda sporné podání lze považovat za odvolání proti usnesení o ceně, a setrval na závěru, že o odvolání do usnesení o ceně nebylo dosud rozhodnuto. Krajský soud v Brně tak svým postupem nastolil stav, kdy presumoval rozhodnutí, které dosud nebylo učiněno, a pokud by v rámci nezávislého rozhodování dospěl následně příslušný soud (resp. senát) k rozhodnutí odlišnému, existovala by zde vedle sebe v rámci exekučního řízení dvě zcela rozporná rozhodnutí, příp. dražební vyhláška, u níž by okamžik nabytí právní moci významně předcházel okamžiku nabytí právní moci usnesení o ceně dražených nemovitostí.
Z rozhodnutí napadených ústavní stížností vyplynulo, že soudní exekutor JUDr. Jiří Tomek usnesením o nařízení dražebního jednání (dražební vyhláška) ze dne 12. 1. 2009 stanovil datum konání dražebního jednání (výrok I.), určil předmět dražby (výrok II.) a stanovil další náležitosti týkající se dražebního roku. Krajský soud v Brně usnesení soudního exekutora potvrdil. Na základě odvolacích námitek soud prověřil obsah spisu soudního exekutora a nezjistil, že by obsahoval podání, které by bylo možné považovat za odvolání stěžovatele proti usnesení o ceně. Doklady, které stěžovatel v průběhu odvolacího řízení předložil soudu k prokázání svých tvrzení, krajský soud hodnotil po formální i obsahové stránce a poté konstatoval, že "podání, které mělo být soudnímu exekutorovi zasláno v elektronické podobě, formálně označuje jako odvolání proti usnesení o ceně a přestože závěru, že se skutečně o takové odvolání jedná, by mohlo nasvědčovat i znění petitu (návrhu, jak má být o podání rozhodnuto), z obsahu podání takový závěr učinit nelze. Obsahem podání nejsou žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly principy, na nichž je rozhodování o ceně postaveno (ust. §336a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř.), a naopak podstatou všech uplatněných námitek je to, že exekutor pokračuje v realizaci exekuce, přestože k tomu podmínky z důvodů povinným uváděných dány nejsou. Ve vztahu k té části exekuce, pokud je prováděna prodejem předmětných nemovitostí, výslovně namítá, že exekucí postižené nemovitosti nejsou v jeho vlastnictví, nýbrž ve vlastnictví osoby jiné. Tudíž v této souvislosti namítá, že vedení této exekuce prodejem předmětných nemovitostí je nepřípustné, a tedy v konečném důsledku uplatňuje zastavovací důvod ve smyslu ust. §268 odst. l, písm. h) o.s.ř." Krajský soud uzavřel, že sporné podání povinného, ačkoliv tak je i označeno, odvoláním proti usnesení o ceně není a že okolnosti, které by bránily vydání dražební vyhlášky ve smyslu ustanovení §336b odst. 1 o. s. ř. nezjistil.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevně neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podstatu ústavně právní argumentace stěžovatele představoval jeho nesouhlas s posouzením a obsahovým hodnocením podání, formálně označeného jako odvolání, které však soud po obsahově stránce považoval za návrh na zastavení exekuce.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítl, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Aby mohl obecný soud o návrhu jednat, musí být návrh - procesní úkon účastníka řízení dostatečně určitý a srozumitelný; pokud tomu tak je a je-li rozpor mezi formálním označením úkonu a jeho obsahem, soud podle ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Tak se také stalo i v projednávané věci.
Právo činit příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. Při přezkoumávání jejich rozhodnutí Ústavní soud neposuzuje rozhodnutí z hlediska jeho zákonnosti či dokonce celkové správnosti, neboť tato role mu nepřísluší. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
V projednávaném případě Ústavní soud akceptoval, že Krajský soud v Brně byl plně oprávněn posoudit obsah podání, které stěžovatel označil jako odvolání proti usnesení soudního exekutora ze dne 12. 3. 2008 sp. zn. 93 Ex 276/02, jímž bylo rozhodnuto o ceně předmětných nemovitostí, a že poté spornému podání charakter a účinky odvolání nepřiznal. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 36 odst. 1 Listiny je nezbytné domáhat se práva na soudní ochranu stanoveným způsobem. Stanovený postup ve smyslu této ústavní garance zavazuje jak soud, tak i účastníka řízení a v projednávaném případě za něho byl považován postup v souladu s občanským soudním řádem. Pokud tedy stěžovatel projevil svoji vůli způsobem, který umožnil Krajskému soudu v Brně postup podle §41 odst. 2 o. s. ř., přičemž svoje rozhodovací důvody v odůvodnění napadeného rozhodnutí zákonem stanoveným způsobem vyložil; nelze mu z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nic vytknout. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě nejednalo.
Výhrady stěžovatele stran doručení sporného podání soudnímu exekutorovi, jakož i jeho dalších náležitostí, budou předmětem soudního přezkumu, půjde však o soud I. stupně.
Z výše uvedených důvodů Ústavním soud ústavně stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu