ECLI:CZ:US:2011:4.US.70.11.1
sp. zn. IV. ÚS 70/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Pavlou Kochtovou, advokátkou se sídlem Vimperk, 1. máje 144, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. října 2010 č. j. 5 Co 2451/2010-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. ledna 2011, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo podle názoru stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků dle čl. 1 Listiny a dále čl. 1 odst. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 3 a 4 Listiny.
Z podané ústavní stížnosti se zjišťuje, že napadeným rozhodnutím Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací změnil elektronický platební rozkaz Obvodního soudu v Prachaticích ze dne 24. září 2006 č. j. 12 EC 992/2010-6 ve výroku v odstavci I. písm. b) o nákladech řízení tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit Pojišťovně České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 8 220,- Kč v měsíčních splátkách po 350,- Kč. Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že odvolací soud dostatečně nezohlednil její nepříznivé sociální poměry, neboť neměl podle jejího názoru tyto důvody zvláštního zřetele hodné zohlednit nikoli ve lhůtě k plnění plné náhrady nákladů řízení, nýbrž v aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. a rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. K tomu stěžovatelka poukázala na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. března 2009 č. j. 6 Co 522/2009-36, kterým jiný senát odvolacího soudu v jiné právní věci takto rozhodl.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 in http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka toliko polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu a předkládá vlastní představu o tom, jak by měl soud rozhodnout za použití ustanovení §150 o. s. ř. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrno, že odvolací soud se celou věcí podrobně zabýval, vyložil proč považuji aplikaci ustanovení §160 o. s. ř. v posuzované věci za přiměřenou a své rozhodnutí rovněž náležitě odůvodnil.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelky, že pokud jiný senát v obdobném případě §150 o. s. ř. aplikoval, je napadené rozhodnutí v rozporu s principem rovnosti v právech a s právem na spravedlivý proces. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu neoddělitelně patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci, jež v praxi materiálně chápaného právního státu vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II ÚS 329/04 in http://nalus.usoud.cz). Za porušení právní jistoty však nelze považovat případy, kdy soud v jiném řízení ustanovení §150 o. s. ř. aplikoval, neboť napadené rozhodnutí je právě výsledkem nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a stěžovatelka se mýlí, pokud má za to, že soudy jsou povinny vždy rozhodovat stejně, byť se jedná o jiné kauzy.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci A. B. proti Slovensku, 2003 in http://www.echr.coe.int/echr v databázi HUDOC) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudy řádně hájila. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné odvolacím soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu