ECLI:CZ:US:2011:4.US.712.11.1
sp. zn. IV. ÚS 712/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele Ing. D. L., Ph.D., zastoupeného Mgr. Hanou Milatovou, advokátkou se sídlem Místecká 329/258, Ostrava-Hrabová, o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 7. 2007 č. j. 4 C 387/2005-96, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2009 č. j. 53 Co 460/2008-120 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010 č. j. 21 Cdo 3666/2009-132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 8. 3. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené, včetně zachování lhůty stanovené zákonem pro podání ústavní stížnosti, a to z důvodů nesprávného poučení stěžovatele Městským soudem v Praze o možnosti podání dovolání, resp. z důvodu nesprávného doručení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (k oběma aspektům srov. níže). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva, jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména článkem 2 odst. 3, článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 2 odst. 3 Ústavy.
K věci samé je možné nejprve uvést, že stěžovatel jako žalobce podal vůči žalovanému (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi - dále jen "vedlejší účastník") u Obvodního soudu pro Prahu 5 žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 3. 2007 č. j. 4 C 387/2005-73 bylo tímto soudem podle tvrzení stěžovatele rozhodnuto tak, že výše uvedená žaloba byla zamítnuta. Tento rozsudek byl stěžovateli dle jeho výkladu doručen dne 16. 5. 2007, kdy si jej stěžovatel oproti podpisu převzal. Stěžovatel v této souvislosti v ústavní stížnosti, jakož i v řízení před obecnými soudy poukazoval na to, že mu nebyla doručena výzva k vyzvednutí zásilky obsahující prvostupňový rozsudek, přestože v domě jsou nainstalovány poštovní schránky. O doručení zmíněného rozsudku se stěžovatel podle svého tvrzení dozvěděl až na základě telefonického rozhovoru, kdy kontaktoval soud prvního stupně. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovateli bylo takto oznámeno, že daný rozsudek mu byl již odeslán, stěžovatel se dostavil na poštu k převzetí rozsudku, a to právě dne 16. 5. 2007. Stěžovatel se pak dále řídil poučením v rozsudku týkajícím se možnosti podat odvolání do patnácti dnů od jeho doručení. S ohledem na skutečnost, že daná zásilka byla stěžovateli dle jeho výkladu doručena 16. 5. 2007, patnáctidenní lhůta od doručení uvedeného rozsudku pak podle názoru stěžovatele uplynula až 31. 5. 2007, tedy ve stejné době, kdy stěžovatel podal své odvolání. Výzva soudu podle ustanovení §50c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem číslo 7/2009 Sb. (dále též "o. s. ř."), která obsahovala i poučení o následcích náhradního doručení, přitom zůstala připojena k obálce, kterou si stěžovatel vyzvedl na poštovním úřadě. Stěžovatel poukazuje na rozpor mezi skutečností uvedenou na doručence stran zanechání výzvy dne 2. 5. 2007 v poštovní schránce (srov. k tomu číslo listu 78 spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 4 C 387/2005, kde je tato doručenka založena) a skutečností, že výzva - která měla být podle údajů uvedených na doručence zanechána v poštovní schránce stěžovatele - nebyla oddělena od obálky.
S ohledem na tyto skutečnosti pak stěžovatel dovozuje, že podal-li své odvolání proti shora citovanému rozsudku až 31. 5. 2007, pak tento opravný prostředek uplatnil v zákonné lhůtě. Opačného názoru byl ovšem Obvodní soud pro Prahu 5, který stěžovatelovo odvolání svým usnesením z 12. 7. 2007 č. j. 4 C 387/2005-96 odmítl pro opožděnost s tím, že stěžovatel měl možnost podat odvolání v zákonné lhůtě, této možnosti však nevyužil; rozsudek byl stěžovateli řádně doručen do místa jeho trvalého bydliště, kde také stěžovatel skutečně bydlí a stěžovatel netvrdil podle obvodního soudu žádné právně relevantní skutečnosti, kterými by doložil, že mu rozsudek řádně doručen nebyl. Proto soud prvního stupně vyšel z doručení rozsudku dne 14. 5. 2007, nikoliv až dne 16. 5. 2007, kdy jej stěžovatel na poště převzal.
Právě citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo následně k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze z 24. 2. 2009 č. j. 53 Co 460/2008-120. V odůvodnění městský soud zejména uvedl, že pokud stěžovatel v odvolání namítá, že mu výzva nebyla doručena, resp. dána, zůstalo toto jeho tvrzení jen na úrovni tvrzení neprokázaného, protože podle ustanovení §50f odst. 9 o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem číslo 7/2009 Sb. není-li dokázán opak, považují se údaje uvedené na doručence za pravdivé. Žalobce (stěžovatel) opak neprokázal, je tedy třeba dovodit, že byl k vyzvednutí zásilky s rozsudkem řádně vyzván, jeho námitka o tom, že nebyla odtržena část obálky, pak nemá žádný vliv na posouzení včasnosti odvolání, protože se netýká doručenky a údajů na ní uvedených. V rámci tohoto usnesení městského soudu byl stěžovatel dále nesprávně poučen o tom, že proti tomuto usnesení může podat dovolání (stěžovatel dovolání v souladu s tímto poučením podal, leč toto bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010 č. j. 21 Cdo 3666/2009-132 odmítnuto pro nepřípustnost - od tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom stěžovatel odvozuje dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti; rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo nadto v rozporu se zákonem doručeno toliko stěžovateli a nebylo doručeno jeho právní zástupkyni, ač byl stěžovatel pro dovolací řízení řádně zastoupen, do dispozice právní zástupkyně stěžovatele se usnesení Nejvyššího soudu dostalo až 27. 1. 2011, a to prostřednictvím samotného stěžovatele).
II.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K věci samé pak Ústavní soud odkazuje zejména na odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze z 24. 2. 2009 č. j. 53 Co 460/2008-120. Dále k tomu dodává (nad rámec), že si stěžovatel počínal poněkud neopatrně, vyzvedl-li si písemnost na poštovním úřadě ještě na samém počátku běžící lhůty pro odvolání a i přes skutečnosti jím v ústavní stížnosti tvrzené odvolání podal až - nahlíženo stěžovatelovým nesprávným a subjektivním chápáním - v jejím posledním dni (učinil tak, i když již tehdy věděl o snaze provozovatele poštovních služeb doručit mu zásilku v předchozích dnech).
Co se týká v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak k němu Ústavní soud musí toliko konstatovat, že tímto rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních práv nebo svobod stěžovatele; toto rozhodnutí je zcela v souladu s jednoduchým právem, neboť zákonem je přesně stanoveno, která rozhodnutí a jakým způsobem mohou být ze strany Nejvyššího soudu přezkoumávána.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na právě uvedené nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu