ECLI:CZ:US:2011:4.US.729.11.1
sp. zn. IV. ÚS 729/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného JUDr. Šárkou Apltauerovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Preslova 361/9, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2010 č. j. 14 Co 147/2009-403 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. ledna 2009 č. j. 13 C 111/2007-338, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 9. března 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 13 C 111/2007 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 29. ledna 2009 č. j. 13 C 111/2007-338 uložil ve věci stanovení výživného manželky stěžovateli povinnost zaplatit na výživu žalobkyni Ž. M. (dále jen "žalobkyně") částku 8 000,- Kč měsíčně počínaje dnem 18. května 2006, dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit dlužné výživné ve výši 200 113,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. listopadu 2010 č. j. 14 Co 147/2009-403 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovateli uložil povinnost platit na výživu žalobkyně od 18. května 2006 částku 5 000,- Kč měsíčně, od 1. ledna 2007 částku 4 000,- Kč měsíčně a od 1. května 2008 nadále částku 6 000,- Kč měsíčně, dále rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalované splatné výživné v částce 183 754,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy v řízení aplikovaly pouze ustanovení §91 zákona o rodině, přestože stěžovatel od samého počátku řízení namítal rozpor přiznání výživného s dobrými mravy. Krajský soud pak dle názoru stěžovatele pochybnosti okresního soudu připustil, přesto zvolil postup dle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dle názoru stěžovatele se však v řízení před okresním soudem vyskytly vady, které odůvodňovaly postup dle §219a odst. 2 o. s. ř. a dle §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Stěžovatel rovněž namítá, že obecné soudy nerespektovaly rovné postavení účastníků, neboť řádně neprozkoumaly příčiny rozvratu manželství i rozpor s dobrými mravy a prováděly převážně důkazy, svědčící pouze ve prospěch jedné strany řízení. Stěžovatel má za to, že mu ani nebyla poskytnuta možnost, aby se mohl vyjádřit k prováděným důkazům a rovněž mu nebyla poskytnuta poučovací povinnost ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů o uložení povinnosti k placení výživného manželce. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by k zásahu do práva, jehož se dovolával došlo. Ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Pokud se okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s námitkou stěžovatele ohledně rozporu přiznání výživného s dobrými mravy, krajský soud toto pochybení napravil a konstatoval, že stěžovatel rozpor s dobrými mravy neprokázal.
Ústavní soud nepovažuje za důvodné ani námitky stěžovatele týkající se údajných procesních vad včetně nesplnění poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. K této námitce absence poučení Ústavní soud konstatuje, že uvedenou poučovací povinnost soud má, jestliže účastník sice tvrdí rozhodné skutečnosti, ale je důkazně zcela nečinný, navrhuje důkaz ve vztahu k jeho tvrzení irelevantní či pomocí navrženého důkazu nebylo nic zjištěno (srov. Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, str. 549). V posuzované věci se však nejednalo ani o jednu z výše vyložených situací, v nichž soud stíhá povinnost poučit účastníka řízení. Z obsahu spisu okresního soudu sp. zn. 13 C 111/2007 plyne, že stěžovatel byl po celou dobu řízení před obecnými soudy zastoupen advokátem (č. listu 7), soud prvního stupně dal účastníkům prostor ke smírnému vyřešení celé věci (č. listu 177) a v řízení byla provedena řada důkazů, včetně dvou znaleckých posudků, za účelem zjištění majetkových poměrů stěžovatele i žalobkyně, přičemž stěžovateli nebylo žádným způsobem bráněno, aby se k těmto důkazům vyjádřil.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaného základního práva stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. května 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu