ECLI:CZ:US:2011:4.US.778.10.1
sp. zn. IV. ÚS 778/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti Trigal, s. r. o., se sídlem K Žižkovu 7, 190 00 Praha 9, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem, AK se sídlem Vinohradská 1511/230, 100 00 Praha 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2010 čj. 2 Ko 51/2009-1131 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2009 čj. 92 K 61/2000-1051 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v konkurzním řízení.
Stěžovatelka, která je konkurzním věřitelem úpadce obchodní společnosti FIRST, a. s, kritizovala postup správce konkurzní podstaty a tvrdila, že opakovaně porušuje základní povinnosti stanovené mu zákonem nebo uložené soudem, nekomunikuje s ostatními subjekty konkurzního řízení, není schopen zvládnout konkurz a ve vztahu ke stěžovatelce se chová podjatě. Stěžovatelka rozvedla, že správce konkurzní podstaty nepravdivě informoval konkurzní věřitele o uzavření smlouvy, týkající se sanace areálu Galkov a souvisejících pozemků, postupoval neodborně ve smluvním vztahu se společností VP Real, a. s., nevysvětlil, proč nevymáhal pohledávky vůči společnosti Signum Finanz a koncem roku 2008 odmítl jednat se stěžovatelkou o podmínkách návštěv provozního a skladového areálu Galkov.
Městskému soudu v Praze stěžovatelka vytkla, že její návrh na zproštění správce z funkce zamítl, aniž by se vypořádal s námitkou podjatosti správce, a tuto chybu nenapravil ani Vrchní soud v Praze, který rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Podle stěžovatelky se vrchní soud řádně nevypořádal ani s dalšími odvolacími námitkami, a jeho rozhodnutí tak označila za nepřezkoumatelné nesoucí stopy libovůle.
Městský soud v Praze, ač vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 10. 2010 plně odkázal na skutkové a právní závěry obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neodpostatněná. Zdůraznil, že právo účastníka řízení na kvalifikované zdůvodnění soudního rozhodnutí neznamená reagovat na všechna, tj. i pro věc bezvýznamná, tvrzení, ale soud se musí vypořádat s tím, co je pro souzenou problematiku podstatné. V případě rozhodování o oprávněnosti požadavku na změnu v osobě správce konkurzní podstaty byly podstatné především ty argumenty, v nichž bylo namítáno pro věc zásadní pochybení správce, a tyto bylo třeba odlišit od výhrad vůči způsobu ekonomického vedení konkurzu, které mají své zákonem předvídané místo v režimu schvalování konečné zprávy. Opačný postup by v podstatě snímal ze správce a z věřitelských orgánů veškerou odpovědnost a přenášel ji na soud, který by vlastně vedl konkurz sám. Vrchní soud s odkazem na příslušná ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání konstatoval, že pokud nejde o zjevný exces, soud do průběhu konkurzu, kdy správce koordinuje svůj postup s věřitelským orgánem, zásadním způsobem nevstupuje.
Vzhledem k tomu, že vyjádření Vrchního soudu v Praze neobsahovalo žádné nové argumenty či tvrzení způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, a proto nebylo stěžovatelce zasláno k případné replice.
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud v Praze zamítl návrh stěžovatelky na zproštění Ing. M. N., CSc., z funkce správce konkurzní podstaty úpadce, neboť v jeho postupu neshledal pochybení, jež by poškozovala konkurzní podstatu nebo nasvědčovala tomu, že správce na výkon funkce nestačí. Soud připustil, že v některých případech musel po správci požadoval doplnění informací, a měl i jisté výhrady vůči správcovu paušálně negativnímu hodnocení stěžovatelčiných námitek, přesto však s připomenutím výsledku jednání a hlasování konkurzních věřitelů na schůzi dne 30. 10. 2008 za přítomnosti státního zástupce příslušného státního zastupitelství konstatoval, že správce má jeho důvěru. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. S odkazem na ustálenou judikaturu zrekapituloval důvody, které lze považovat za důležité pro zproštění správce funkce, a uzavřel, že žádné takové v postupu správce neshledal. Důvody, pro něž se stěžovatelka domáhala zproštění správce z funkce, spočívaly podle odvolacího soudu v jejím přístupu, neboť se nesmířila se zápisem areálu Galkov do konkurzní podstaty úpadce a omezeními, které tento zápis doprovázely, a v tomto duchu veškerou činnost správce zpochybňovala a namítala jeho podjatost.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevně neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podstatou ústavně právní argumentace stěžovatelky je tvrzení o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí z důvodu jejich nedostatečného, resp. nepřesvědčivého odůvodnění, v případě Vrchního soudu v Praze poznamenaného stopami libovůle v rozhodování.
Ústavní soud ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost a formuloval obecné podmínky, za kterých může do jejich rozhodování ingerovat (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). Vyložil, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud jako orgán ochrany tak zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, když porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, hodnotí je zpravidla jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru a intenzity Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla řadu pochybení, jichž se měl konkurzní správce dopustit, a vytkla obecným soudům, že jim nepřiznaly opodstatnění. Ústavní soud má však za to, že obecné soudy se s její argumentací přiměřeně a dostatečně vypořádaly. Odpovědnost za postup v konkurzním řízení nese správce konkurzní podstaty (§8 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání) a dohled nad jeho činností vykonává soud (§12 téhož zákona). Není na Ústavním soudu, ale na soudu konkurzním, aby posoudil, zda správce konkurzní podstaty řádně plní své zákonné povinnosti a v případě, že tomu tak není, zhodnotil, zda jejich eventuální porušení (již) nezakládá důvod pro zproštění správce funkce. V projednávané věci této povinnosti obecné soudy z pohledu dodržení kautel hlavy páté Listiny dostály.
Stran námitky podjatosti správce konkurzní podstaty Ústavní soud připomíná, že jedním z důležitých důvodů, pro které může soud zprostit správce funkce, je nepochybně i jeho podjatost, kterou lze uvažovat nejen v rovině jeho vztahu k věci, ale také ve vztahu k účastníkům konkurzu (srov. nález ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. III.ÚS 780/08, dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). V projednávané věci měl za to, že obecné soudy tento pohled nepominuly a postup správce při hájení společných zájmů účastníků proti případným zvláštním zájmům jednotlivých účastníků zvažovaly. Jejich náhled je seznatelný ze způsobu, jakým vnímaly "rozbroje" mezi stěžovatelkou a správcem (srov. usnesení Městského soudu v Praze str. 4) či jak nahlížely na důvody, které stěžovatelku vedly k podání návrhu na zproštění správce z funkce (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze str. 4). Závěr, který z hodnocení skutkových okolností případu vyvodily, Ústavní soud respektoval.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu