ECLI:CZ:US:2011:4.US.782.11.1
sp. zn. IV. ÚS 782/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele M. Č., právně zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Politických vězňů 21, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Táboře č. j. 7 C 157/2003-336 ze dne 3. 1. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 3. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáním ze dne 2. 5. 2011, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") č. j. 7 C 157/2003-336 ze dne 3. 1. 2011, neboť měl za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu okresního soudu sp. zn. 7 C 157/2003 Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím okresního soudu byl schválen smír mezi stěžovatelem jakožto žalobcem a obchodní společností KOVOSVIT, a. s. jako žalovanou, jehož obsahem byl závazek žalované zaplatit stěžovateli náhradu za ztrátu na výdělku spolu s úrokem z prodlení od 1. 7. 2001 do 31. 12. 2010 z nepromlčených nároků v celkové výši 50.000,- Kč. Náklady řízení nesl dle napadeného usnesení každý z účastníků řízení sám. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že soud je při rozhodování o schválení smíru povinen zkoumat, zda smír není v rozporu s právními předpisy. Tento rozpor by existoval mimo jiné i tehdy, pokud by se smír příčil kogentním ustanovením zákona nebo je obcházel. Aby bylo možno posoudit, zda taková situace nenastala, je soud povinen prostřednictvím dokazováním zjistit skutkový stav věci. V nyní projednávané věci však soud při zjišťování skutkového stavu závažným způsobem pochybil, neboť nesprávně vyhodnotil otázku příčinné souvislosti mezi utrpěným pracovním úrazem a současným zdravotním stavem stěžovatele, když se spolehl na závěry obsažené ve znaleckém posudku, aniž by zohlednil důkazy, které správnost tohoto posudku zpochybňovaly. Dle názoru stěžovatele bylo napadené rozhodnutí okresního soudu nedostatečně odůvodněno, což zakládalo jeho nepřezkoumatelnost. Okresní soud se vyhnul podstatným žalobním tvrzením stěžovatele, a jak již bylo uvedeno výše, vycházel z nesprávných skutkových zjištění. Z takto vymezených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení okresního soudu č. j. 7 C 157/2003-336 ze dne 3. 1. 2011 svým nálezem zrušil.
Dne 11. 7. 2011 byl Ústavnímu soudu doručen znalecký posudek, hodnotící zdravotní stav stěžovatele a příčinnou souvislost mezi tímto stavem a prací u zaměstnavatele KOVOSVIT, a. s.
II.
Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, byl povinen zkoumat, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda byla přípustná a zda splňovala i další obsahové a formální náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Podstatou ústavní stížnosti byla námitka, že smír byl uzavřen v rozporu s obecně závaznými předpisy. V této souvislosti je třeba poukázat na ustanovení §99 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), které obsahuje zvláštní mimořádný opravný prostředek, a to žalobu na zrušení smíru, jíž je možno podat do tří let od právní moci usnesení o schválení smíru, jestliže je smír podle hmotného práva neplatný. Domnívá-li se tedy stěžovatel, že uzavřený smír odporuje svým obsahem právním předpisům, má tento procesní prostředek stále k dispozici a jeho ústavní stížnost tak nesplňuje podmínku vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně porušeného práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Pouze pro úplnost Ústavní soud podotýká, že ze spisu okresního soudu sp. zn. 7 C 157/2003 plyne, že tento soud rozhodl mezitímním rozsudkem č. j. 7 C 157/2003-253 ze dne 18. 9. 2008 o žalobě stěžovatele o zaplacení částky 469.052,50 Kč s příslušenstvím tak, že základ žalobního nároku v rozsahu 10% je opodstatněný s tím, že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Namítal-li stěžovatel, že okresní soud nesprávně posoudil otázku příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a jeho aktuálním zdravotním stavem, pak se tato námitka zjevně týkala otázky, která již byla pravomocně vyřešena uvedeným mezitímním rozsudkem a v následném řízení před okresním soudem již nemohla být opětovně zkoumána. Výtky stěžovatele, týkající se nedostatečnosti odůvodnění napadeného usnesení, tak měly svůj základ v jeho mylném přesvědčení, že okresní soud se měl i nadále zabývat důvodností uplatněného nároku, ačkoliv tak tomu zjevně nebylo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj