ECLI:CZ:US:2011:4.US.795.11.1
sp. zn. IV. ÚS 795/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele J. H., zastoupeného advokátem JUDr. Pavlem Pileckým, se sídlem Těšnov 1163/5, Praha 1 , o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2010 č. j. 1 Co 271/2007-164 a o návrhu na zrušení "zákona č. 279/1992 Sb., ve znění pozdějších novel a všech navazujících zákonných ustanovení i s účinností 12 měsíců od vyhlášení nálezu Ústavního soudu ČR", takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dne 16. 3. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost a splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí vrchního soudu, jakož i zákonné úpravy v záhlaví tohoto usnesení dle ústavní stížnosti specifikované. Stěžovatel má za to, že uvedeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v článku 1 a v článku 90 Ústavy, v článku 26, v článku 4 a v článku 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Citovaná zákonná úprava je pak podle stěžovatele protiústavní zejména proto, že omezuje ve výkonu některých povolání všechny bývalé spolupracovníky vybraných složek komunistické moci, aniž by mezi nimi diferencovala.
Meritem v řízení před obecnými soudy, z něhož vzešlo po dvojí kasaci ze strany Nejvyššího soudu i ústavní stížností napadené rozhodnutí vrchního soudu, byla žaloba stěžovatele na ochranu jeho osobnostních práv. Zásahu do nich se přitom měla dopustit Česká republika prostřednictvím Ministerstva obrany České republiky a prostřednictvím Ministerstva vnitra České republiky tím, že stěžovatele vedla - řečeno zjednodušeně - jako spolupracovníka státní tajné bezpečnosti, resp. vojenské kontrarozvědky, což má na stěžovatele dehonestující účinky a omezuje ho to ve výkonu některých povolání. Stěžovatel sice uznává, že vědomě spolupracoval s vojenskou kontrarozvědkou, a to v době výkonu své základní vojenské služby, ke spolupráci byl ovšem donucen svým nadřízeným služebním funkcionářem - bezmála dva metry vysokým a 120 kilo vážícím mužem, jenž občas křičel a bouchal do stolu (stěžovateli bylo tehdy 19 let a odporovat této vojenské autoritě by pro něho bylo velmi složité). Pokud - nahlíženo právě uvedenými okolnostmi stěžovatelova případu - Nejvyšší soud ve své judikatuře (z níž soudy v této věci rovněž vycházely) dospěl k závěru, že za získaného spolupracovníka nelze považovat osobu, od níž byl závazek ke spolupráci získán fingovaným nebo zmanipulovaným způsoben tak, že tato o svém závazku ani nevěděla - spolupracovníkem se tedy nestala ani z nedbalosti, natož pak úmyslně - pak stejným způsobem by mělo být nahlíženo i na stěžovatele. Stěžovatel sice závazek vědomě převzal, ale učinil tak pod tlakem. Pokud obecné soudy tuto okolnost nezohlednily, dopustily se podle stěžovatele výše uvedených pochybení s ústavněprávními konsekvencemi.
II.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Ústavní soud tedy v souladu s právě uvedeným - poté, co si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 34 C 1/2005 - přezkoumal z hledisek namítaných stěžovatelem napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, jakož i zmíněnou právní úpravu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K samotné ústavněprávní argumentaci stěžovatele Ústavní soud poznamenává následující:
Podle Ústavního soudu je v prvé řadě akceptovatelné rozlišování mezi situací, kdy jako spolupracovník vybraných složek komunistické moci není chápána osoba, jež svůj závazek ke spolupráci nepřevzala úmyslně ani z nedbalosti - byla do něj vmanipulována (srov. k tomu obecnými soudy zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. 12. 1995 sp. zn. Cdon 46/95), a situaci, kdy osoba tento závazek vědomě převzala, byť pod tlakem. Je totiž třeba si uvědomit, že neblahé společenskopolitické klima komunistického režimu dopadalo na většinu obyvatel tehdejšího Československa; bylo přitom na rozhodnutí každého jednotlivce, jak se k tehdejšímu politicko-ekonomickému systému postaví. Vybrala-li si tehdejší komunistická moc konkrétní osobu ke spolupráci, bylo toto neblahé působení jistě intenzivní - zástupci tehdejších složek moci přitom v podstatě vždy, chtěli-li získat osobu ke spolupráci, používali komplex jak pozitivních tak negativních prvků donucení (systém cukru i biče), stejně jako v případě stěžovatele. Podlehla-li konkrétní osoba tomuto tlaku, apriorně to ještě neznamenalo (nemuselo znamenat), že tato osoba s totalitním politickým systémem vnitřně sympatizovala nebo že by svojí spoluprací vědomě a záměrně škodila konkrétním subjektům. Na druhou stranu jistě na takového jedince nemůže být nahlíženo stejně jako na osobu, která spolupráci odmítla i za cenu vlastní oběti. Zásadní tedy v posuzovaném případě je, že stěžovatel věděl, k jakému závazku přistoupil. Nepřijetí spolupráce s tehdejší mocí mělo negativní vliv na všechny, kteří se této moci nepodvolili - negativně by to jistě tedy neovlivnilo toliko stěžovatele.
Rozhodl-li se přitom zákonodárce omezit přístup osob spolupracujících s někdejší komunistickou mocí k výkonu některých povolání, kdy kritériem je byť jen samotné převzetí závazku ke spolupráci, pak na tom, vzhledem k závažnosti takovéhoto rozhodnutí (rozhodnutí spolupracovat), nelze vidět nic protiústavního.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím vrchního soudu nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Pro uvedené Ústavní soud jak ústavní stížnost, tak i s ní spojený návrh na zrušení označené právní úpravy podle §43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. června 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu