ECLI:CZ:US:2011:4.US.84.11.1
sp. zn. IV. ÚS 84/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem Plzeň, Houškova 30, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. října 2010 č. j. 11 Co 372/2010-159, výroku II. a III., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. ledna 2011, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být zasaženo do jeho práva na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 3. června 2010 č. j. 4 C 269/2008-132 zamítl žalobu žalobce R. V. (dále jen "žalobce") na uložení povinnosti zaplatit stěžovateli bezdůvodné obohacení ve výši 300 000,- Kč z důvodu promlčení nároku a uložil žalobci zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 172 560,- Kč. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. Krajský soud v Plzni rozhodnutím napadeným ústavní stížností potvrdil rozsudek okresního soudu ve věci samé (výrok I.), ve výroku pod bodem II. napadený rozsudek změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že odvolací soud výroky, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř., upřel v řízení zcela úspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci. Na podporu svých tvrzení odkázal na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. II. ÚS 635/04 a I. ÚS 305/03.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že na rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba z hlediska přezkumu jeho ústavnosti nahlížet z několika úhlů. Na jedné straně Ústavní soud vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, č. 25, ročník 2002, str. 307 a http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel polemizuje se způsobem aplikace ustanovení §150 o. s. ř. odvolacím soudem a překládá vlastní představu o interpretaci aplikovaného ustanovení. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrno, že odvolací soud se celou věcí podrobně zabýval, vyložil proč má za to, že okresní soud nepostupoval při rozhodování o nákladech řízení správně a své rozhodnutí rovněž náležitě odůvodnil. Odvolací soud dovodil, že stěžovatel o existenci nároku žalobce na vrácení věděl po celou dobu tohoto nároku, kdy měl peníze připsány na účet, a pouze v důsledku uplatněné námitky promlčení mu nárok nebyl přiznán. A právě v této skutečnosti odvolací soud spatřoval zvláštního zřetele hodné důvody pro aplikaci §150 o. s. ř.
Uvedené závěry, které odvolací učinil v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy, pak nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), které by měly za následek porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu