ECLI:CZ:US:2011:4.US.995.08.1
sp. zn. IV. ÚS 995/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. června 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele Ing. P. B., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - neodstranění písemností a jiných důkazů získaných v souvislosti s prohlídkou nebytových prostor konanou dne 21. 12. 2006 z trestního spisu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 4. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal ochrany před jiným zásahem orgánů veřejné moci s tvrzením, že jím byl dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jenž by obsahoval výroky následujícího znění:
1. Policie České republiky porušila základní práva stěžovatele tím, že v trestním spise týkajícího se trestní věci vedené proti němu ponechala písemnosti a jiné důkazy získané v rámci prohlídky nebytových prostor dne 21. 12. 2006 nebo na základě výsledků této prohlídky provedených.
2. Krajské státní zastupitelství v Ostravě porušilo základní práva stěžovatele tím, že v rámci výkonu dozoru nad trestním řízením neuložilo Policii České republiky respektovat nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 47/07 (správně: II. ÚS 474/07).
3. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci porušilo základní práva stěžovatele tím, že v rámci výkonu dohledu nad postupem Krajského státního zastupitelství v Ostravě nezajistilo řádný výkon dozoru ze strany Krajského státního zastupitelství v Ostravě.
4. Policii České republiky se ukládá, aby nepokračovala v uvedeném porušování základních práv a svobod stěžovatele a obnovila stav před porušením tím, že bezodkladně vyjme z vyšetřovacího spisu v trestní věci obviněného P. B. a spol. sp. zn. ČTS: ÚOOZ-36/TČ-2008-20-E6 veškeré písemnosti a důkazní prostředky získané v rámci prohlídky nebytových prostor dne 21. 12. 2006 nebo na základě výsledků této prohlídky provedených a tyto vrátí stěžovateli.
Pokud jde o skutkové okolnosti případu, z ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") sp. zn. 48 T 3/2008 bylo zjištěno, že dne 4. 10. 2006 byl policejním orgánem vyhotoven záznam o zahájení úkonů trestního řízení dle §158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), za účelem objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem dle §124d odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Toho se měl dopustit Ing. P. B. (otec stěžovatele) a Ing. M. S. tím, že jako jednatelé obchodní společnosti Technoex spol. s r. o., bez udělené licence Ministerstva průmyslu a obchodu, uskutečnili několik obchodních transakcí s vojenským materiálem se zahraniční společností (Deas Arms, s. r. o.) s vědomím, že zbraně, jež byly předmětem obchodu, budou vyvezeny do zahraničí. Na základě dokumentů získaných při prohlídce prostor sloužících k podnikání obchodní společnosti Technoex, spol. s r. o., na adrese Nádražní 1258/22, Ostrava, konané dne 2. 12. 2006, dospěl policejní orgán po konzultaci s dozorujícím státním zástupcem k závěru, že se na předmětné trestné činnosti vedle Ing. P. B. (otce stěžovatele) podílel i stěžovatel, který při obchodním jednání s obchodní společností Deas Arms, s. r. o., zastupoval obchodní společnost Technoex, spol. s r. o., a že je proto nutné zahájit trestní stíhání jak proti Ing. P. B. (otci stěžovatele), tak proti stěžovateli. Dne 12. 12. 2006 vydal policejní orgán usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, které bylo ex officio zrušeno usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě sp. zn. 4 KZV 49/2006 ze dne 15. 12. 2006, a to pro vady popisu skutku, a s ohledem na to nebylo usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovateli ani doručováno. Dne 12. 12. 2006 byl policejním orgánem rovněž vydán se souhlasem státního zástupce příkaz k provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, a to prostor sloužících k podnikání obchodním společnostem Technoex, spol. s r. o., a Imex Group, s. r. o., na adrese Nádražní 1258/22, Ostrava, s cílem zajistit datová média obou společností, a to s ohledem na jejich propojenost. Dne 21. 12. 2006 byl Ing. P. B. (otec stěžovatele) před započetím prohlídky vyslechnut a v rámci výslechu uvedl, že dobrovolně vydá všechny věci požadované policejním orgánem, včetně serveru užívaného obchodní společností Technoex, spol. s r. o., a serveru užívaného nově obchodní společností Imex Group, s. r. o. Přitom požadoval vytištění seznamu souborů uložených na těchto serverech s výhradou možného budoucího zpochybňování takto získaných údajů, aniž by tímto požadavkem podmiňoval svůj souhlas s vydáním požadovaných věcí. Policejní orgán však prohlídku provedl a zajistil věci zapsané na třech stranách protokolu. Po ukončení prohlídky doručil téhož dne policejní orgán stěžovateli v pořadí druhé usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 19. 12. 2006, které bylo ke stížnosti stěžovatele usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství sp. zn. 4 KZV 49/2006 ze dne 19. 1. 2007 zrušeno pro vady popisu skutku a současně bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle §124d odst. 1 trestního zákona. Zajištěné servery byly vráceny dne 22. 12. 2006, resp. 19. 1. 2007.
Nálezem sp. zn. II. ÚS 474/07 ze dne 27. 9. 2007 konstatoval Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele podle čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a odst. 4, a čl. 12 Listiny, jehož se dopustila Policie České republiky tím, že dne 21. 12. 2006 provedla ve věci vedené pod ČTS: ÚOOZ-101/V7-2006-V2 prohlídku prostor obchodních společností Technoex spol. s r. o., a Imex Group s. r. o. na adrese Nádražní 1258/22, Ostrava, aniž by se zabývala posouzením tohoto úkonu jako úkonu neodkladného nebo neopakovatelného za situace, kdy byly dotčené osoby ochotny požadované věci dobrovolně vydat. Ústavní soud současně uložil Policii České republiky, aby nepokračovala v uvedeném porušování základních práv a svobod stěžovatele a obnovila stav před porušením.
Dle názoru stěžovatele byl policejní orgán vázán citovaným nálezem Ústavního soudu, přičemž v souladu s pokynem v něm obsaženým byl povinen obnovit stav před porušením zákona, tj. z vyšetřovacího spisu vyjmout veškeré písemnosti a dokumenty představující důkazní prostředky, které byly opatřeny v rámci protiprávní prohlídky nebytových prostor dne 21. 12. 2006, popřípadě byly provedeny či opatřeny na základě důkazních prostředků získaných v rámci této prohlídky. Povinnost policejního orgánu fyzicky vyjmout tyto materiály a zničit je nebo vrátit stěžovateli je dále dovoditelná z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 298/05.
Stěžovatel vyjádřil domněnku, že ponechání předmětných důkazních prostředků ve vyšetřovacím spise, aniž by navíc byly jakýmkoliv způsobem odlišeny od ostatních důkazních prostředků, bylo vedeno snahou policejního orgánu ovlivnit postoj státního zástupce ve věci případné obžaloby podané proti stěžovateli a též soud v jeho následné rozhodovací činnosti, neboť tito nebudou schopni za dané situace spolehlivě posoudit zákonnost jednotlivých důkazních prostředků. Policejní orgán tímto způsobem dle přesvědčení stěžovatele záměrně ovlivňoval průběh trestního řízení a znemožňoval objektivní posouzení důkazních prostředků jako celku.
Postup státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě v rámci dozoru nad přípravným řízením trestním i státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v rámci dohledu nad postupem dozorového státního zástupce, jež navzdory podnětům a námitkám stěžovatele odmítli vydat policejnímu orgánu pokyn k vyjmutí protiprávně opatřených písemností z vyšetřovacího spisu, označil stěžovatel za směřující k udržení tohoto protiprávního stavu. Stěžovatel opakovaně vyslovil domněnku, tentokrát ve vztahu k příslušným státním zastupitelstvím, podle níž byly jejich kroky v tomto případě vedeny snahou odůvodnit i přes panující důkazní nouzi podání obžaloby proti stěžovateli, a to právě za pomoci předmětných protiprávně získaných důkazních prostředků. Předložení uvedených písemností soudu pak mělo za cíl ovlivnit jeho rozhodování, resp. přenést na něj odpovědnost za výsledek trestního řízení.
Dotčené orgány činné v trestním řízení svým jednáním podle stěžovatele porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť nerespektovaly základní trestně právní zásadu zdrženlivosti (přiměřenosti), zakotvenou v ustanovení §2 odst. 4 trestního řádu, která zavazuje orgány činné v trestním řízení při provádění jednotlivých úkonů zasahovat do práv osob, jichž se takové úkony týkají, pouze v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zjištění účelu trestního řízení. Ponechání protiprávně opatřených písemností a důkazních prostředků ve vyšetřovacím spise v tomto smyslu představovalo zjevně nepřiměřený zásah do osobnostní sféry stěžovatele.
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2008, stěžovatel požádal o přednostní projednání věci dle §39 zákona o Ústavním soudu s tím, že případné podání obžaloby by mělo pro jeho podnikatelské aktivity zásadní a nevratné dopady, ústící až k možnému odnětí oprávnění k výkonu podnikatelské činnosti a tím k jeho profesní likvidaci. Stěžovatel je dle svých slov významným obchodním partnerem celé řady smluvních partnerů NATO a jeho poškození v důsledku protiprávního postupu orgánů činných v trestním řízení může mít proto negativní vliv na zahraničně politické zájmy České republiky.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
Ze spisu krajského soudu sp. zn. 48 T 3/2008 se podává následující průběh trestního řízení po podání předmětné ústavní stížnosti: dne 9. 7. 2008 byla u krajského soudu proti stěžovateli a jeho otci podána obžaloba ze spáchání trestného činu porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem ve smyslu §124d odst. 1 trestního zákona. Materiály získané na základě prohlídky jiných prostor konané dne 21. 12. 2006, jejichž vyřazení se stěžovatel domáhal, byly ve vyšetřovacím spise ponechány, od ostatních listin však byly odděleny pevnými deskami, přičemž v připojeném úředním záznamu ze dne 15. 4. 2008 policejní orgán shrnul výrok nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 474/07 a dále uvedl, že s ohledem na něj nebudou založené materiály navrhovány k důkazu a nebudou ani zmiňovány v návrhu na podání obžaloby. Rozsudkem krajského soudu č. j. 48 T 3/2008-1849 ze dne 3. 9. 2010 byli oba obžalovaní dle §226 písm. b) trestního řádu zproštěni obžaloby v plném rozsahu. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") č. j. 3 To 112/2010-1931 ze dne 1. 12. 2010 byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání. Krajský soud poté rozsudkem č. j. 48 T 3/2008-2007 ze dne 20. 1. 2011 rozhodl shodně jako v prvém případě, tzn. oba obžalované zprostil obžaloby, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 3. 2011, neboť proti němu nebyl podán opravný prostředek. Ústavní soud se následně stěžovatele dotázal, zda i za tohoto stavu věci trvá na projednání své ústavní stížnosti. Stěžovatel k tomu uvedl, že přestože zásah do jeho ústavně zaručených byl zprošťujícím výrokem fakticky odstraněn, rozhodnutí Ústavního soudu má pro něj stále význam, a to jak z hlediska uplatnění nároku na náhradu škody za utrpěnou újmu, tak i z hlediska morálního, resp. osobnostního. Stěžovatel dále podotkl, že v trestním řízení docházelo opakovaně k nerespektování judikatury Ústavního soudu, rozhodnutí o ústavní stížnosti tak může mít i důsledky v rovině výchovné a preventivní a může tak být zabráněno obdobným pochybením orgánů činných v trestním řízení v jiných trestních věcech.
III.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Z pozice orgánu ochrany ústavnosti je povolán zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutím, resp. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud rovněž v rámci řízení o ústavní stížnosti, je-li jejím předmětem jiný zásah orgánu veřejné moci, zásadně vyžaduje, aby byl tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stále aktuální. Pouze za zcela výjimečných okolností přistupuje Ústavní soud k tzv. akademickému výroku, tedy ke konstatování porušení ústavně zaručených práv stěžovatele i v případě, že řízení již bylo skončeno.
Stěžovatel se prostřednictvím své ústavní stížnosti domáhal ochrany před jiným zásahem orgánu veřejné moci, jež měl spočívat v neodstranění písemností a jiných důkazů získaných v souvislosti s prohlídkou nebytových prostor konanou dne 21. 12. 2006 z vyšetřovacího spisu.
Pojmovým vymezením "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 78, str. 243 a násl.), v němž uvedl, že "ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky."
Jestliže Ústavní soud ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci vyhoví, zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Z toho především vyplývá, že pojmovým znakem zmíněného "jiného zásahu" musí být zejména skutečnost, že tento zásah v době podání ústavní stížnosti, resp. rozhodování Ústavního soudu musí být ještě aktuální, tzn. musí v osobní sféře stěžovatele vyvolávat právní následky; má-li naopak "jiný zásah" povahu toliko jednorázového zásahu, který byl již ukončen, je obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody) adresovaný orgánu veřejné moci, napříště pojmově vyloučen (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 62, str. 119 a násl.). Jinými slovy řečeno, zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností musí být bezprostřední a přítomný, neboť v opačném případě by došlo k situování přezkumu a následného rozhodování Ústavního soudu do roviny čistě akademické (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2279/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V nyní projednávané věci pozbyl tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, s ohledem na formulaci petitu ústavní stížnosti, aktuálnosti okamžikem podání obžaloby, tzn. dne 9. 7. 2008, neboť od tohoto data již Policie České republiky, vůči níž měl zákaz porušování ústavně zaručených práv stěžovatele především směřovat, neměla oprávnění s vyšetřovacím spisem manipulovat. Stěžovatel rovněž vyjádřil obavu, že ponechání nezákonně získaných důkazů ve spise může ovlivňovat státního zástupce, aby podal obžalobu, resp. soud aby shledal stěžovatele vinným, přičemž ani tyto úvahy již nejsou vzhledem k tomu, že trestní řízení již bylo skončeno zproštěním obžaloby, relevantní.
Jelikož tvrzený zásah již není v současné době aktuální a s ohledem na výsledek trestního řízení ani nehrozí, že by se mohl jakkoliv negativně projevit v právní sféře stěžovatele, nezbylo Ústavnímu soudu než hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Nad rámec tohoto závěru však Ústavní soud, aniž by v rovině "jednoduchého" práva jakkoliv aproboval či naopak kritizoval postup orgánů činných v trestním řízení stran nakládání s důkazy získanými při prohlídce jiných prostor konané dne 21. 12. 2006, konstatuje, že skutečnost, že v trestním spise byly přítomny důkazy opatřené v rozporu se zákonem, sama o sobě nezakládá důvod pro to, aby bylo možno řízení před obecnými soudy jako celek považovat za rozporné s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; tak by tomu bylo pouze v případě, že by takové důkazy byly v trestním řízení proti stěžovateli skutečně použity, k čemuž však, jak patrno z odůvodnění jednotlivých rozhodnutí krajského a vrchního soudu, nedošlo.
Z důvodů výše vyložených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu