ECLI:CZ:US:2012:1.US.1039.11.1
sp. zn. I. ÚS 1039/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Petrem Dítě, LL. M., advokátem, se sídlem Horní náměstí 19, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 46 T 16/2009, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 6 To 33/2010, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1516/2010, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 4. 2011, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 46 T 16/2009 (dále jen „rozsudek městského soudu“), a rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen „vrchní soud“) ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 6 To 33/2010 (dále jen „rozsudek vrchního soudu“), jímž byl ve vztahu ke stěžovateli rozsudek vrchního soudu v celém rozsahu zrušen a nově bylo podle §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“) rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, 3 písm. d) trestního zákoníku. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1516/2010 (dále jen „usnesení Nejvyššího soudu“), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
Stěžovatel především zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů. Uvádí, že výrok o vině se opírá o výpovědi spoluodsouzených M. P. a M. Š. M. P. však veden snahou být propuštěn na svobodu byl připraven říci cokoliv, a navíc vypovídal o činnosti ostatních spolupachatelů velmi obecně, mnohdy v množném čísle, aniž by specifikoval kdo, kdy, kde, co. Výpověď obžalovaného Š. lze také hodnotit jako nevěrohodnou, neboť byla taktéž vedena snahou o jisté získání výhody pro svou osobu jako osoby spolupracující s orgány činnými v trestním řízení, kdy v podstatných bodech se navíc s výpovědí P. neshoduje. Svědci také vypověděli, že Š. požíval v době páchání trestné činnosti omamné a psychotropní látky, kdy tyto látky měly jistě velký vliv na zapamatování a samotné vnímání provedení jednotlivých skutků a jednotlivých účastníků. Stávající důkazní situace proto není natolik jasná, aby bylo beze všech pochybností vyloučeno spáchání předmětných skutků jinou osobou.
Stěžovatel se také zabývá problematikou pachových stop, kdy uvádí, že co se týká skutku č. 2 (odcizeného bankomatu v Mladé Boleslavi), tak z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že tento byl odcizen dne 23. 1. 2007 a nalezen, respektive odebrány pachové stopy byly dne 20. 2. 2007. To je téměř měsíc po samotném útoku, kdy tento bankomat byl nalezen v lesním prostoru Ralsko u bývalého letiště Hradčany. Stěžovatel považuje dochování pachové stopy po takové době za nepravděpodobné. Dobu využitelnosti lze v závislosti na konkrétních okolnostech vzniku (mikroklimatické podmínky, intenzita pachové stopy) stanovit na hodiny, maximálně dny, nikoliv však týdny nebo měsíce, jak se v tomto případě stalo i přes časté sněhové a dešťové přeháňky v zimních měsících (leden, únor). K odbornému vyjádření o výsledku zkoumání v oboru metod pachové identifikace nebyli vyslechnuti zpracovatelé nebo odběratelé pachových stop, ačkoliv stěžovatel navrhoval, aby se k délce zachování předmětných pachových stop, jejich odběru a následnému zkoumání vyjádřili. Soud návrhy zamítl jako neopodstatněné, i když předmětné důkazy měly velký vliv na rozhodnutí celého procesu, kdy tyto jako podpůrné měly uzavírat soustavu usvědčujících důkazů.
Dále stěžovatel uvádí, že se mu v rámci trestního řízení dostala do dispozice výpověď paní N. M. ze dne 10. 12. 2008 a úřední záznam týkající se výpovědi pana J. F. (majitel penzionu) ze dne 14. 1. 2009. Tyto dokumenty byly pořízeny na počátku trestního řízení, ovšem, jak se stěžovatel dozvěděl až později, z trestního spisu byly následně neoprávněně a v neprospěch stěžovatele odstraněny a nebyly tedy ani součástí spisu při skončení vyšetřování a stěžovatel se neměl možnost s nimi seznámit při prostudování spisu dle §166 odst. 1 trestního řádu. Touto námitkou stěžovatele se pak dovolací soud nikterak nezabýval.
Stěžovatel má za to, že v řízení byla porušena jeho základní práva a svobody, jmenovitě právo nebýt stíhán nebo zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a rovněž nebyl respektován princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Vrchní soud sdělil, že vše již uvedl ve svém rozhodnutí.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Nejvyšší soud toliko odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ostatní poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal (pod sp. zn. I. ÚS 1025/11) od městského soudu předmětný spis sp. zn. 46 T 16/2009 (dále jen „spis městského soudu“). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnosti vyhovět nelze. Rozsudek městského soudu byl již dříve ve vztahu ke stěžovateli zrušen rozsudkem vrchního soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud v tomto bodě považovat ústavní stížnosti za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)]. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu „hodnotit“ hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Výrok o stěžovatelově vině se vskutku opírá do značné míry o výpovědi spoluodsouzených M. P. a M. Š., nicméně obecné soudy se jejich věrohodností podrobně zabývaly (viz zejména str. 45 a násl. rozsudku městského soudu), a to včetně otázky některých rozdílů mezi nimi, kdy se nejednalo o rozpory podstatné. Co se týče stěžovatelových námitek souvisejících s pachovými stopami, lze sice připustit, že argumentace odvolacího soudu je v tomto směru dosti strohá (srovnej str. 15 rozsudku vrchního soudu), nicméně Ústavní soud nemá za to, že by se jednalo o důvod k vyhovění ústavní stížnosti, kdy je nutno uvážit, že se jednalo o toliko méně podstatný, podpůrný důkaz.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že do trestního spisu nebyly zařazeny některé dokumenty, Ústavní soud se jí nepovažoval za nutné blíže zabývat, neboť stěžovatel vůbec neuvádí, v čem by měl být obsah těchto dokumentů pro řízení podstatný.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2012
Vojen Güttler
předseda senátu