ECLI:CZ:US:2012:1.US.1162.12.1
sp. zn. I. ÚS 1162/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem Tř. Svobody 2, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 7. 12. 2011, č. j. 70Co 499/2011-405, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2011, č. j. 0 P 815/2003-371, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírají ji zejména o následující důvody:
Stěžovatel má za to, že shora citovanými rozhodnutími, jimiž mu byla zvýšena vyživovací povinnost k dětem, byla porušena zejména jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Zmíněného porušení se dopustil zejména krajský soud, který změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil stěžovateli plnit výživné 3 roky zpětně od podání návrhu matky tehdy nezletilých dětí; to učinil bez zjištění rozhodných okolností odůvodňujících změnu rozsudku v takové délce a rozsahu. Krajský soud totiž nezjistil nutné předpoklady a neprovedl potřebná dokazování. Jeho závěry prý nemají podklad ani ve spise soudu prvního stupně, ani nedošlo k žádnému relevantnímu doplnění ze strany soudu druhého stupně. Krajský soud - kromě navýšení příjmu stěžovatele - neměl žádné další údaje, ať již majetkové či nemajetkové povahy, o poměrech stěžovatele a ostatních účastníků řízení. Jeho argumentace vychází ze soudem zcela hypoteticky stanovené částky, která stěžovateli zůstane po odečtení výživného. Soud přitom nepřihlédl například k tomu, že rozhodnutím soudu (pravomocného ke dni 15. 12. 2006) byla svěřena do výchovy manželky stěžovatele její sestra H. Dále nelze zcela ignorovat oprávněné potřeby nezletilých dětí či je generálně dovozovat z potřeb odpovídajících potřebám dětí jejich věku. Z toho důvodu pak stěžovatel poukazuje na doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti České republiky týkající se určení výše výživného, které považuje za zásah výkonné moci do moci soudní. Soudy by neměly vycházet z uvedených doporučujících rozmezí procentních, ale pouze z kritérií zákona o rodině při zohlednění konkrétních okolností každého případu.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 0 P 815/2003. Zjistil, že uvedený soud rozhodl rozsudkem z 20. 7. 2011, č. j. 0 P 815/2003-371, tak, že:
"I. Výživné, stanovené otci naposledy rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14.6.2004 pod čj. 0 P 815/2003-103 pro nezl. P. částkou 2.000,-- Kč měsíčně a pro nezl. J. částkou 1.800,-- Kč měsíčně, je otec povinen platit ve zvýšené částce 4.300,-- Kč měsíčně pro nezl. P. a ve zvýšené částce 4.000,-- Kč měsíčně pro nezl. J., pro oba nezletilé s účinností od 1.9.2010. [...] Dlužné výživné ze zvýšení vyplývající za období od 1.9.2010 do 31.7.2011 v celkové výši 25.300,-- Kč pro nezl. P. a v celkové výši 24.200,-- Kč pro nezl. J., jakož i výživné pro oba nezletilé (dospělé do konce měsíce, v němž toto rozhodnutí bude otci doručeno), je otec povinen zaplatit k rukám matky ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí otci. [...] Běžné výživné je otec povinen nadále platit k rukám matky vždy do každého prvého dne v měsíci předem. [...] II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení."
Okresní soud dospěl k závěru, že návrh matky (bývalé manželky stěžovatele) na novou úpravu výživného pro nezletilé děti je převážně důvodný, neboť naposledy bylo o úpravě výchovy a výživy dětí rozhodováno rozsudkem okresního soudu v roce 2004. Matce přitom nepřibyla další vyživovací povinnost, žije nadále v domě svých rodičů. Pracuje u ČD s průměrným příjmem ve výši 16.338 Kč a další příjmy nemá. S ohledem na věk nezletilých dětí si svoji finanční vyživovací povinnost k nim kompenzuje z části asi jedné třetiny výkonem své osobní péče. Otec (stěžovatel) uzavřel nové manželství v roce 2007, z něhož se narodil syn M. Manželka otce čerpala (mateřskou) rodičovskou dovolenou do tří let věku nezletilého syna, následně nastoupila do zaměstnání jako servírka od 21. 7. 2010; v předchozí době měla ještě v průběhu roku 2007 ve své výchově na základě soudního rozhodnutí svoji sestru H. K. Stěžovatel pracuje s průměrnou čistou měsíční mzdou okolo 34.484 Kč. Další pracovní aktivity nemá. Bydlí v domě své matky v samostatné bytové jednotce. Pokud stěžovatel v této souvislosti argumentoval nutností splácet hypotéky, úvěry a leasing, pak tyto skutečnosti jsou - podle okresního soudu - ve vztahu k zákonné vyživovací povinnost k doposud nezaopatřeným dětem irelevantní. Stěžovatel navíc není s dětmi vůbec v kontaktu, platí jim toliko pojištění ve výši 250 Kč měsíčně každému a pojištění se spořením ve výši 235 Kč, respektive 237 Kč měsíčně. Ve srovnání s dobou od posledního soudního rozhodování, kdy soud vycházel na straně matky z měsíční čisté mzdy 11.467 Kč a na straně otce z čisté mzdy ve výši 16.492 Kč měsíčně, došlo k nárůstu měsíční mzdy jak na straně matky, tak na straně otce, kde je ovšem mnohem výraznější. Pokud se týká poměrů nezletilých dětí, starší P. od září 2011 nastupuje ke středoškolskému studiu. J. nastoupí do osmé třídy základní školy; soud zohlednil i jeho zvýšené náklady spojené s pravidelným pořizováním dioptrických brýlí. Starší P. navštěvuje veslařský klub s pololetními náklady asi 1.100 Kč, leč tato částka nezahrnuje náklady na potřebné vybavení. Matka P. v souvislosti se zahájením jeho studia na střední škole zakoupila i notebook v ceně okolo 10.000 Kč. Školní docházka obou dětí ještě také vyžadovala výdaje na stravné, náklady na lyžařský výcvik a na školu v přírodě.
Okresní soud přistoupil k rozhodnutí o nové úpravě výživného pro nezletilé děti s účinností od 1. 9. 2010, zejména s ohledem na to, že manželka stěžovatele čerpala rodičovskou dovolenou s nezletilým synem a až do konce července 2010 byla výživou odkázána na stěžovatele jako svého manžela. Účinnost nové úpravy výživného byla stanovena v souvislosti se zahájením nového školního roku; je nepochybné, že od doby posledního soudního rozhodnutí došlo ke zvýšení odůvodněných potřeb obou nezletilých synů v souvislosti s přibývajícím věkem, školní docházkou či placenými zájmovými aktivitami. Došlo i k výraznému nárůstu průměrné čisté měsíční mzdy na straně stěžovatele. I za situace, když stěžovateli přibyla vyživovací povinnost k nezletilému dítěti ze současného manželství, lze podle okresního soudu dovodit, že bylo a je plně v jeho možnostech a schopnostech platit soudem nově upravené výživné pro každé z dětí. Tu bylo přihlédnuto i k doporučení pro stanovení výše výživného ministerstvem spravedlnosti; pro dítě věku nezletilého P. činí procentuální rozmezí z výše čisté měsíční mzdy povinného rodiče pro vyměření výživného 16 % až 22 %, pro dítě věku J. činí rozmezí 15 % až 19 %.
K odvolání stěžovatele změnil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 12. 2011, č. j. 70 Co 499/2011-405, prvostupňové rozhodnutí tak, že
"1) Výživné, stanovené otci naposledy rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2004, č. j. 0P 815/2003-103, pro nezl. P. částkou 2.000 Kč měsíčně, se zvyšuje na částku 2.500 Kč měsíčně za období od 2. 5. 2008 do 31. 8. 2008, na částku 3.500 Kč měsíčně za období od 1. 9. 2008 do 31. 8. 2011 a na částku 4.300 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2011 nadále. [...] Dlužné výživné vyplývající ze zvýšení za období od 2. 5. 2008 do 31. 12. 2011 ve výši 65.183 Kč, jakož i výživné vyplývající ze zvýšení, které dospěje od 1. 1. 2012 do konce měsíce, v němž rozsudek bude doručen otci, je otec povinen zaplatit k rukám matky ve splátkách tak, že první splátku ve výši 10.000 Kč zaplatí do tří dnů od doručení rozsudku, druhou splátku ve výši 10.000 Kč zaplatí do 30. 6. 2012, třetí splátku ve výši 10.000 Kč zaplatí do 31. 12. 2012 a zbývající částku dluhu zaplatí nejpozději do 30. 6. 2013. [...] 2) Výživné, stanovené otci naposledy rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2004, č. j . 0P 815/2003-103, pro nezl. J. částkou 1.800 Kč měsíčně, se zvyšuje na částku 2.500 Kč měsíčně za období od 2. 5. 2008 do 31. 8. 2009 a na částku 3.500 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2009 nadále. [...] Dlužné výživné vyplývající ze zvýšení za období od 2. 5. 2008 do 31. 12. 2011 ve výši 55.583 Kč, jakož i výživné vyplývající ze zvýšení, které dospěje od 1. 1. 2012 do konce měsíce, v němž rozsudek bude doručen otci, je otec povinen zaplatit k rukám matky ve splátkách tak, že první splátku ve výši 10.000 Kč zaplatí do tří dnů od doručení rozsudku, druhou splátku ve výši 10.000 Kč zaplatí do 30. 6. 2012, třetí splátku ve výši 10.000 Kč zaplatí do 31. 12. 2012 a zbývající částku dluhu zaplatí nejpozději do 30. 6. 2013. [...] Běžné výživné pro každého z nezletilých je otec povinen platit vždy nejpozději do každého prvého dne v měsíci předem k rukám matky. [...] II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů."
Ve velmi rozsáhlém a podrobně zpracovaném odůvodnění uvedeného rozsudku pak krajský soud na základě skutkového stavu zjištěného okresním soudem a doplněného v odvolacím řízení dospěl k závěru, že v mezidobí od posledního rozhodnutí o výživném pro děti P. a J. došlo na straně všech účastníků řízení, zejména otce (stěžovatele) a obou dětí, k takovým podstatným změnám poměrů, které ve smyslu §99 odst. 1 zákona o rodině odůvodňují zvýšení výživného, avšak na výši částky a s větší zpětnou účinností, než jak stanovil okresní soud. Odůvodněné potřeby obou chlapců (P. i J.) se zvýšily od předchozí úpravy výživného z roku 2004 ve třech základních směrech - v souvislosti s přípravou na budoucí povolání (nástup na druhý stupeň základní školy, respektive nástup na střední školu), s přirozeným fyziologickým vývojem, dále u P. v souvislosti se zájmovými aktivitami (veslování) a u J. se zdravotním stavem (nosí brýle). Takový rozsah kvalifikovaných změn na straně dětí není možné podle krajského soudu ponechat bez odezvy. To platí tím spíše, že otec (stěžovatel) řádně hradil běžné výživné, avšak jiným způsobem svým dětem v podstatě ničím nepřispíval. Přitom na straně stěžovatele jako povinného rodiče jsou pro úpravu výživného základním kritériem jeho výdělkové možnosti, schopnosti, jeho majetkové poměry a životní úroveň stěžovatele vůbec, neboť musí být zohledněn i počet jeho vyživovacích povinností.
Majetkové poměry stěžovatele se podle krajského soudu od poslední úpravy vyživovací povinnosti změnily tak, že ten - podle své výpovědi - investoval v průběhu let 2003 až 2007 řádově statisícové částky do rodinného domu své matky, v němž zařídil bydlení pro svou současnou rodinu. V této souvislosti dosud splácí hypotéku asi 9.500 Kč měsíčně, to však namísto nájemného. Dále si i při existenci těchto finančních závazků pořídil v roce 2008 osobní automobil na leasing (splácení leasingu stěžovateli skončí v lednu 2012). Počet vyživovacích povinností stěžovatele se podle krajského soudu změnil dnem 20. 7. 2007, kdy se mu narodil další syn a vznikla mu také částečně vyživovací povinnost k manželce, která byla s nezletilým synem na mateřské a posléze rodičovské dovolené do srpna 2007, kdy poté nastoupila do zaměstnání. Od září 2010 má tak stěžovatel vyživovací povinnosti ke třem nezletilým dětem. Proto je podle krajského soudu nutné promítnout do postupné úpravy výživného celé přezkumné období. To ostatně umožňují i poměry stěžovatele, jemuž sice na jedné straně již před tím přibyly další dvě vyživovací povinnosti, ale na druhé straně se jeho příjem v porovnání s rokem 2004 výrazně zvýšil, až téměř zdvojnásobil.
Konečným výsledkem postupného zvyšování výživného je tedy podle krajského soudu ve svém důsledku částka 2.300 Kč měsíčně pro P. a částka 1.700 Kč měsíčně pro J., tedy celkem pro oba navíc 4.000 Kč měsíčně na běžném výživném. Stěžovatel přitom podle krajského soudu od roku 2008 platil leasing na svůj automobil ve výši 3.850 Kč měsíčně, což je částka pouze asi o 150 Kč měsíčně nižší, než nyní soudem stanovené výsledné celkové zvýšení výživného; zde krajský soud poznamenal, že o výživném v této věci rozhoduje v prosinci 2011 a stěžovateli leasing na auto skončí již v lednu 2012.
Krajský soud dodal, že také příjmové poměry matky (bývalé manželky stěžovatele) se od posledního pravomocného rozhodnutí z roku 2004 změnily k lepšímu, leč navýšení jejího příjmů není tak výrazné jako u stěžovatele. Navíc, zvýšením příjmu matky nemůže být důvodem k tomu, aby se výživné pro děti otci, neměnilo. Situace matky totiž není bonusem pro otce, ale právě pro oba syny, kteří s matkou žijí a fakticky se tak podílejí na její životní úrovni; příjem stěžovatele a jeho manželky je přitom v součtu podle krajského soudu asi 39.000 Kč, a to pro 2 dospělé a jedno čtyřleté dítě; oproti tomu bývalá manželka stěžovatele má pro sebe a 2 dospívající syny k dispozici částku asi 17.500 Kč měsíčně.
Krajský soud pak podrobně odůvodnil, jak dospěl k výroku o nedoplatku výživného.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak - zejména krajský soud - stanovil (zvýšil) stěžovateli vyživovací povinnost k jeho synům. K této námitce poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění napadených rozhodnutí, jímž byla věnována II. část tohoto usnesení. Již z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že soud řešil otázku stěžovatelovy vyživovací povinnosti v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu, pak tím v zásadě jen polemizuje s jeho názory a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv či svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatele však Ústavní soud neshledal.
V souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V předmětné věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že i krajský soud (změnil-li prvostupňové rozhodnutí v tom směru, že ještě více a za delší období než okresní soud rozšířil stěžovatelovu vyživovací povinnost) postupoval v rámci daném mu příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele a mezi jeho skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. I napadené rozhodnutí krajského soudu je proto z hlediska ústavnosti plně přijatelné. Existence tabulek ministerstva spravedlnosti představující pro soudy možné vodítko v právě projednávané věci hrála zcela okrajovou roli, neboť pro oba soudy byla rozhodující kritéria stanovená zákonem o rodině, jak lze z napadených rozhodnutí zřetelně dovodit.
Stěžovatelova argumentace obsažená v ústavní stížnosti je nadto z velké části natolik obecná, že z ní není (například) zřejmé, proč by se stěžovatelovy dětí neměly podílet na jeho životní úrovni; stěžovatel ve své podstatě dospívá v ústavní stížnosti k závěru (aniž by ho blíže vysvětlil), že jeho děti výživné v rozsahu stanoveném soudem vlastně nepotřebují. Stejně tak stěžovatel v zásadě neuvádí, proč se domnívá, že soudy v jeho věci vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Jedinou konkrétní námitkou v tomto směru totiž bylo, že soudy prý ignorovaly, že na základě soudního rozhodnutí byla stěžovatelově manželce svěřena do výchovy její polorodá sestra narozená v roce 1990; takový závěr však není zcela správný, neboť soudy v této souvislosti odkázaly na výživné, jež stěžovatelova manželka na sestru pobírala, jakož i na období, v němž stěžovatelova manželka o sestru pečovala. Ostatně, tu krajský soud právem dovodil, že sama manželka otce vyživovací povinnost k nezl. J. nemá; její příjem má význam jen proto, že se do životní úrovně otce promítá.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. Nevyhověl tedy ani stěžovatelovu návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu