ECLI:CZ:US:2012:1.US.1202.11.1
sp. zn. I. ÚS 1202/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., zastoupeného JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1274/8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2011, čj. 29 Co 56/2011-101, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Českého inkasního kapitálu, a. s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. 8. 2010, čj. 118 EC 131/2009-87, Okresní soud v Kladně (dále jen "soud I. stupně") rozhodl ve výroku II., že je žalovaný (dále též "stěžovatel") povinen zaplatit žalobkyni (vedlejší účastnici v řízení o ústavní stížnosti), na úrocích z prodlení částku 5 415,41 Kč, a ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění soud I. stupně uvedl, že shledal existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, pro něž nepřiznal náhradu nákladů řízení. Konkrétně se jednalo o skutečnost, že před podáním žaloby probíhala mimosoudní jednání účastníků řízení a že stěžovatel zaplatil jistinu ve velmi krátké časové návaznosti na podání žaloby ve výši uvedené při mimosoudním jednání. Proto podle soudu I. stupně by přiznání nákladů řízení žalobkyni bylo nepřiměřeně tvrdé.
Proti výroku III. podala žalobkyně odvolání, v němž napadla nesprávné právní posouzení věci. Podle žalobkyně měl stěžovatel více než rok na to, aby uhradil dlužnou částku, čímž by se vyhnul podání žaloby. Stěžovatel přitom dle žalobkyně uhradil do podání žaloby jen 2 078,17 Kč. Později bylo stěžovateli zasláno oznámení o postoupení pohledávky ve prospěch žalobkyně, které ovšem nebylo doručeno. Koncem července 2009 byla žalobkyně kontaktována stěžovatelem prostřednictvím e-mailu, v němž stěžovatel žádal zaslání výše nezaplacené částky. Žalobkyně dle svých slov stěžovateli sdělila výši dluhu s tím, že žádá okamžité uhrazení, jinak bude podána žaloba. Tato výzva se měla opakovat dva dny před podáním žaloby telefonickou cestou. Žalobkyně upozornila na to, že kvůli chování stěžovatele musela podat žalobu, čímž ji vznikly nové náklady řízení, a proto se domnívala, že by jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 14. 2. 2011, čj. 29 Co 56/2011-101, výrok III. rozsudku soudu I. stupně změnil tak, že je stěžovatel povinen žalobkyni uhradit náhradu nákladů řízení a k tomu náhradu nákladů řízení odvolacího. Podle odvolacího soudu v případě nebyly důvody hodné zvláštního zřetele, které by zdůvodnily nepřiznání nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k názoru, že k pochybení došlo výlučně na straně stěžovatele, neboť stěžovatel více než rok nesplácel svůj dluh, ačkoliv ke splacení měl dostatek času.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení odvolacího soudu, neboť se domnívá, že byl porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění stěžovatel shrnuje skutkový stav věci, průběh soudního řízení před obecnými soudy a polemizuje se závěry obsažené zejm. v usnesení odvolacího soudu. Především stěžovatel poukazuje na to, že odvolací soud přijal do svého odůvodnění zjevné nesmysly obsažené v odvolání, proto se domnívá stěžovatel, že odvolací soud spis řádně neprostudoval a ve skutečnosti neprovedl vlastní hodnocení. Stěžovatel odvolacímu soudu také vyčítá, že vůbec nevzal v úvahu, že žalobkyně zjevně účelově podala žalobu v průběhu mimosoudního jednání. Odvolací soud také nezohlednil, že i kdyby se žalobkyni nepřiznala náhrada nákladů řízení, přesto by na koupi pohledávky vůči stěžovateli vydělala.
Odvolací soud ve svém stanovisku trvá na svém rozhodnutí a domnívá se, že neporušil žádné zmíněné právo namítané v ústavní stížnosti.
Žalobkyně jako vedlejší účastník řízení se ve svém vyjádření domnívá, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Žalobkyně upozorňuje na ustálenou judikaturu, podle které se Ústavní soud až na výjimky nezabývá problematikou náhrady nákladů řízení. Žalobkyně se domnívá, že v soudním řízení podle žalobkyně nedošlo k naplnění podmínek podle §150 o. s. ř., které umožňuje nepřiznat náhradu nákladů řízení, odvolací soud své rozhodnutí náležitě odůvodnil, dostatečně přihlédl k okolnostem případu a rozhodnutí je v souladu se spisem. Žalobkyně dále polemizuje s názory stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti týkající se mimosoudního jednání a domnívá se, že podmínky, za níž byla pohledávka převedena, jsou záležitostí mezi původním věřitelem a žalobkyní.
Stěžovatel v replice poukazuje na to, že je vyjádření žalobkyně plné polopravd a nepřesných sdělení. Podle stěžovatele sama skutečnost, že se v řízení o ústavní stížnosti jedná o náhradu nákladů řízení, ještě neznamená, že by nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv. Podle stěžovatele není navíc předmětem řízení stanovení výše náhrady nákladů řízení, ale postup odvolacího soudu, který věc řádně neprozkoumal. Dále se stěžovatel pouští do polemiky s tvrzeními žalobkyně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud v řadě předchozích svých rozhodnutí zaujal právní názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je sice integrální součástí soudního řízení jako celku, avšak Ústavnímu soudu do něj zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení nabývá ústavněprávní dimenzi kupř. v případě, kdy úvahy soudu vybočují z pravidel upravujících toto řízení v důsledku libovůle. V souzené věci však Ústavní soud toto pochybení neshledal.
Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. dává široký prostor obecným soudům k tomu, aby ve specifických situacích nepřiznal účastníku řízení náhradu nákladů řízení, ačkoliv by na ni měl jinak právní nárok. Tato aplikace nesmí být libovolná, nýbrž je soud povinen zkoumat, zda neexistují konkrétní skutkové okolnosti, k nimž je výjimečně třeba při náhradě nákladů řízení přihlédnout [srov. nález Ústavního soudu I. ÚS 401/06, (N 196/43 SbNU 207)]. Samotné rozhodnutí soudu o přiznání či nepřiznání náhrady nákladů řízení přitom nesmí být svévolné, musí odpovídat zákonnosti a učiněným skutkovým zjištěním. Rozhodnutí musí být doplněno i řádným odůvodněním, které bude obsahovat adekvátní úvahu soudu, jak ke svému závěru dospěl [srov. nález II. ÚS 153/06 (N 127/41 SbNU 581)].
V posuzovaném případě odvolací soud zohlednil fakt, že k pochybení došlo výlučně na straně stěžovatele, neboť řádně a včas nezaplatil dluh, ačkoliv k tomu měl dostatek času (více než jeden rok). Z tohoto hlediska se úvaha odvolacího soudu - jenž dospěl k závěru, že mimosoudní jednání před podáním žaloby a zaplacení dluhu dne 20. 8. 2012 za důvod hodný zvláštního zřetele brát nelze - nejeví jako svévolná, libovolná či jinak zasahující do ústavně garantovaných práv stěžovatele.
Z procesního spisu vyplývá, že odvolání bylo stěžovateli doručeno, a stěžovatel tedy měl možnost se k němu vyjádřit, avšak této možnosti nevyužil. Napadené rozhodnutí je řádně odůvodněno a je z něj patrné, z jakého důvodu odvolací soud neshledal přijatelným postup podle §150 o. s. ř, ale proč rozhodl o nákladech řízení podle zásady úspěchu ve věci, a stejně tak jsou z něj zřejmé důvody pro rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení. Průběh odvolacího řízení, ani obsah napadeného rozhodnutí tedy nezakládají porušení ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatele. Samotný fakt, že stěžovatel má na výrok o náhradě nákladů řízení jiný právní názor než odvolací soud, důvodem pro zásah Ústavního soudu není. Ostatně, stěžovatel měl příležitost svůj odlišný právní názor vyslovit již ve vyjádření k odvolání, avšak neučinil tak. Ústavní stížnost v takové situaci nelze chápat jako nástroj, jímž by účastník civilního řízení soudního mohl dohánět to, co v tomto řízení zmeškal.
Na základě výše uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu