ECLI:CZ:US:2012:1.US.1364.12.1
sp. zn. I. ÚS 1364/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky RASTRA AG-CZ, a. s., se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2012, čj. 20 Co 307/2011-462, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. února 2011, čj. 15 C 2/2008-272, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem ze dne 10. 2. 2011, čj. 15 C 2/2008-272, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud I. stupně") zamítl žalobu AZYS Trading, a. s. (dále jen "žalobce") za účasti a) PREFA MAJETKOVÁ, a. s., b) RASTRA AG - CZ, a. s. (dále jen "stěžovatelka"), proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") na zaplacení částky 1.065.729 mil. Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Tato škoda měla žalobkyni vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí v konkurzním řízení (blíže specifikováno v rozsudku soudu I. stupně). Soud I. stupně dospěl k názoru, že pochybení konkurzního správce nelze přičítat České republice a jejím soudům, neboť jednání soudů směřovala k vyřešení věci, byl několikrát vyměněn konkurzní správce a také došlo k výměně soudce, který konkurz dozoroval.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž namítal, že zejména rozhodnutí vydal vyloučený soudce, nebyly splněny podmínky řízení, byla ignorována zásadní procesní pravidla, soud porušil zásadu rychlosti řízení, nebyly provedeny navržené důkazy a soud na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a následně nesprávně věc právně posoudil. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ve svém rozsudku ze dne 16. 2. 2012, čj. 20 Cdo 307/2011-462, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že nejednal ve věci vyloučený soudce, neboť výhrady směřují výhradně vůči jeho postupu v řízení, dále odvolací soud po provedeném dokazování neshledal důvod, aby se odchýlil od závěrů soudu I. stupně, aby tedy dovodil pochybení konkurzního soudu.
II.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2012, čj. 20 Co 307/2011-462, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. února 2011, čj. 15 C 2/2008-272, neboť se domnívá, že bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a rovnost účastníků dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále byly dle stěžovatelky porušeny čl. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11 Listiny, čl. 4 a 90 Ústavy, čl. 13 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Stěžovatelka svou ústavní stížnost odůvodnila mj. tím, že odvolací i nalézací soud vyloučily ze své ochrany vlastnická práva stěžovatele. Konkrétně odmítnutím odpovědnosti státních orgánů byla na stěžovatelku přenesena odpovědnost za škodu způsobenou právními předchůdci žalobce na stěžovatelku. Dále stěžovatelka poukázala na své legitimní očekávání ohledně předběžné otázky. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřovala zejm. v nesplnění povinnosti obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se se všemi rozhodujícími skutečnostmi a námitkami účastníků řízení.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že řízení před soudem I. a II. stupně v této věci prošla již testem ústavnosti, a to v rámci řízení o ústavní stížnosti podané společností PREFA MAJETKOVÁ, a. s., jako vedlejšího intervenienta v nalézacím řízení, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1520/12, a v rámci řízení o ústavní stížnosti podané žalobcem, vedené pod sp. zn. III. ÚS 1538/12. V obou dvou řízeních byly ústavní stížnosti odmítnuty jako zjevně neopodstatněně (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1520/12 ze dne 9. 10. 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 1538/12 ze dne 31. 5. 2012). Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od těchto svých usnesení a v podrobnostech plně na ně odkazuje.
Lze toliko zopakovat, že obecné soudy interpretovaly příslušné právní předpisy ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a to jak ve vztahu k provedeným důkazům v řízení před soudem prvního stupně, tak i v souvislosti s doplněným dokazováním provedeným před soudem odvolacím. Nelze proto dovodit porušení práva na spravedlivý proces. K tomu Ústavní soud dodává, že nespatřuje žádná pochybení obecných soudů, která by jakkoliv krátila práva stěžovatelky jako vedlejšího intervenienta v nalézacím řízení. Závěr odvolacího soudu je řádně odůvodněn, neobsahuje žádné ústavněprávní deficity a vychází z obsahu spisu. Vzhledem k tomu, že obecné soudy nezjistily nesprávný úřední postup konkurzního soudu, což je jeden ze základních předpokladů odpovědnosti státu za škodu, nebyl důvod se zabývat otázkou vzniku a výše potencionální škody.
Na základě výše uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu